Podobné konflikty jsem měla s jinou příbuznou, která se o mě starala v době nemoci mé maminky. Šíleně jsme se hádaly. Když jsem jí nechtěla ukázat deníček nebo dopisy kamarádkám nebo se jí s něčím svěřit, tak ně mě řvala, že jsou to "samý špinavosti, které nesmějí na denní světlo". Věděla jsem, proč se jí nesvěřuji. Ona totiž ty informace, které jsem jí ve slabé chvilce svěřila, proti mě dokázala zneužít a velmi nechutným způsobem překroutit. Jednou jsem přišla ze školy velmi vytočená, protože jsem se poprala se spolužáky, kteří mě plácali po zadku. Nakonec jsem jí to na její nátlak (co se prý sakra tak blbě tvářím) pověděla. Za pár dnů na mě při dalším konfliktu řvala, že "se akorát celá třesu na to, aby mě kluci plácali po zadku, je to prý to jediné, co mě zajímá". Prostě to takhle překroutila o sto procent. Cítila jsem se zhnusená a ponížená, ječela jsem na ni, že lže a že už jí NIKDY NIC neřeknu. Z okolí se mě nikdo nezastal. Prý jí mám být vděčná za to, že se o mě stará, když je maminka pryč. A tečou jí nervy, že se bojí o maminku. (Jako kdyby mně netekly a jako kdybych se já nebála.)
Ona toho dnes velmi lituje a snaží se mi to vynahrazovat. I když je to už skoro 20 let a i když už spolu vycházíme dobře, tak už ve mně tyhle zážitky prostě zůstaly a zůstanou navždycky.