To mi připomnělo jednu veselou příhodu.
U nás v rodině se nikdy neklepalo. Pokud jsme se chystali vejít do jiné místnosti (třeba do pokoje), tak jsme třeba z předsíně zavolali nebo tak něco. Jednou jsem šla navštívit tetu a zaklepala jsem na místnost, ve které teta zrovna byla. (Myslím, že to byla kuchyň nebo obývák.) Teta se hrozně vyděsila a požádala mě, ať už na ni NIKDY neklepu, že se lekla, že jde někdo cizí.
U nás doma se zatím neklepe, protože děti jsou ještě malé. Párkrát jsme už ale s manželem mluvili o tom, že až děti povyrostou, tak klepat začneme. Když chceme být s manželem večer sami, tak se na tu chvilku zamkneme v obýváku (v ložnici spí miminko), abychom staršího synka ušetřili nějakého ošklivého zážitku. A pokud chceme být chvilku sami přes den, tak poprosíme toho druhého, aby se postaral o děti, a odejdeme si do nějaké místnosti, kde nikdo není.