Napsala jste to hezky, jenže u nás byla situace se sluchem asi takováto: přijdou kamarádi, zeptají se jak se nám daří a já začnu popisovat, že nám psychologové tvrdí, že Zábojda je hluchej - náleduje typická reakce: "Ale vždyť neni... Zábojku!" Zábojda se otočí, nebo přiběhne z pokojíčka a návštěva prohlásí: "To si z vás dělaj srandu, ne?" To se u nás opakovalo mezi objednáním a vyšetřením skoro tři týdny. Jen jeden kamarád (táta dvou dětí) reagoval jinak - konkrétně: "Možná, že je Zábojek hluchej, ale v tom případě ovládá geniálnim způsobem telepatii."
Já jsem se ale nebránila až tolik zkoušce sluchu, jako ZBYTEČNÝ narkóze s nepříjemnou injekcí a tekutinou do konečníku.

Nicméně zatimco první psycholožka "diagnostikovala" hluchotu a extrémně hodný dítě uzavřený ve vlastním světě, ta poslední "diagnostikovala" mimo jiné hyperaktivitu. Takový kombinaci je vážně těžký uvěřit...