Před rokem mi 17-letý syn spáchal sebevraždu, rok se předtím léčil z deprese a z jeho chování se dalo usuzovat, že je vše na dobré cestě k uzdravení. Bohužel systém léčení na dětské psychiatrii byl ten, že pokud někdo dělal, že je ok, tak měl vycházky a návštěvy neomezeně, pokud někdo uznal, že problémy stále má, byl nonstop pod kontlolou bez možnosti jít ven třeba i s rodiči, z léčebny měl zážitky hodně negativní, tedy z dětské, když byl na doléčení na oddělení pro dospělé, ožil a i stav se zlepšil - rychle. Z jeho chování se nedalo usoudit, že něco chystá, ani psycholožka to nečekala, i když čekala, že se časem do léčebny vrátí, s psychiatrem jsem neměla sílu ani náladu mluvit, možná kdyby mu nešahal na léky, celkem dlouho trvalo, než mu něco začalo pomáhat a podle mne bylo přijatelnější, aby usnul ve škole, než aby si řezal zápěstí. Po jeho smrti jsem prošla jeho počítač, e-mailovou poštu, jeho stránky, až na účast na jednom diskuzním foru a nový blog, na který jsem narazila díky tomu, že jsem pročetla všechno, kde byl, se nedalo usoudit, že něco chystá. Pokud bych mohla něco zpětně změnit, rozhodně by to nebyla kontrola jeho osobních věcí, pokud věci řešit chtěl, tak to šlo i bez toho, spíše bych vyměnila psychiatra, když mu začal měnit léky bez hospitalizace, měla bych jiný přístup ke škole, když nevěřili, že mu opravdu je špatně, možná i k základce, kdy na něj udělali kvůli jedné slohovce hon na čarodějnice a to byl patrně i spouštěč jeho deprese.