Jako dítě a pak i jako puberťák jsem měla problém si pořádek udržet, oblečení jsem vršila na židli a protože mi mamka neustále za to nadávala, občas jsem ho nesložené naprala do skříně, která buďto po čase vypadla sama nebo mi mamka záměrně její obsah nemilosrdně vyhodila na zem. To jsem vždycky zuřila a považovala jsem to za útok na své soukromí, ponížení a nevím co ještě)...to mi snad už bylo čtrnáct?
Zpětně vzato ji chápu a pozorujíce dnes svoji tříletou dceru si myslím, že se mi všechno vrátí na dětech, dcerka je totiž bordelářka po mně (ale ve třech letech má ještě nárok, myslím). Mně osobně pomohlo dospět a počkat až mi uzraje "úklidové centrum v mozku". Dneska jsem holka pořádná
Můj osobní názor je, že nic se nemá přehánět a ke všemu se má přistupovat se zdravým selským rozumem. Soukromí dětí s klepáním na dveře hodlám ctít až to děti ocení, rozhodně se nechystám klepat na dveře pětiletému děcku. To mi přijde přehnané. Myslím, že takové to strojené chování rodičů, tvrdě vyčtené z metodických příruček, spíš staví zeď mezi ně a děti. S dcerou se hodně snažím mluvit už teď ve třech letech, jsem taková ta zajímající se matka a myslím, že poznám, kdy ji přemíra mého zájmu a vyzvídání začne otravovat, to pak zařadím zpátečku. Ale ukradený mi její život nebude nikdy.