Kdybych v té době o této metodě něco věděla, možná bych ji zkusila a dala bych si s tím tu práci. Bylo to před asi 7 lety a tehdy mi to přišlo jako nejschůdnější řešení. Jak jsem napsala, během pár vteřin bylo po všem a nenapadlo by mě spoutat dítě do kozelce a nechat ho se zalykat a dávit. To jsme ten "ušetřený čas" strávily hraním si spolu a bylo nám při tom fajn. Mě spíš napadá, že po např. 30 min. některé píšete hodinu i dvě záchvatu vzteku, řvaní a přetahování se s rodičem je dítě natolik vyčerpané a unavené, že už mu prostě nezbyly žádné síly a je úplně na dně. Upřímně-nedovedu si za této situace představit nějaké vzájemné splynutí.
A ještě k tomu sklu- pochybuji, že většina rodin by s příchodem dítěte do domácnosti vyměnila stávající nábytek za nový, vyhodila porcelánové a skleněné nádobí a nahradila jej plasty apod. Samozřejmě jsme na bezpečnost dbali, měli jsme pojistky na oknech, chránítka na ostré rohy ...
Ale že by skleněná knihovna neměla v bytě s dětmi co dělat??? Není lepší naučit dítě, že sklo je nebezpečné, počítač není hračka a sporák prostě pálí?
Neštěstí se může stát vždycky, ale to bychom nemohli vytáhnout paty z bytu, co kdyby nás třeba venku zajelo auto?