Přiznávám, že jsem asi deformovaná svým budoucím povoláním (učitelka češtiny), protože hodně sleduju děti ve svém okolí, jaký vztah mají ke knížkám, jaké knížky čtou, jak dobře čtou, jestli čtou a proč čtou.

Mám syna, který se umí zaposlouchat do pohádky - ale jen do vyprávěné (zatím), tzn. adekvátní vůči jeho vývojovému stupni. U velkých obrázkových knížek vymýšlíme děj společně. Pokud se k nějaké pohádce nebo k obrázku vracíme, doplňuje slova, která vynechám nebo pozměním.
Např. "A dědeček a babičky řekli....." Kryštůfek: "Budulínkovi". Já pokračuju: "Aby nikomu neotvíral."

Zarazilo mě ale, když jsem o prázdninách hlídala pár dětí, že čtyřletý chlapeček neudrží pozornost ani při vyprávěné ani při čtené pohádce. Jeho starší - šestiletá sestřička (mimochodem velmi inteligentní a šikovná) nebyla schopna převyprávět vlatními slovy právě vyslechnutou pohádku.

Na praxi ve škole jsem udělala malý pokus, přečetla jsem dvanáctiletým dětem krátký příběh a chtěla, aby mi jej převyprávěli vlastními slovy. Byl to pro ně OPRAVDOVÝ problém.

Málokteré z těch dvanáctiletých dětí přečetlo za život jinou knížku, než tu z povinné četby ve škole. Je vizitkou rodičů, na jaké úrovni je jejich dítě schopné používat jazyk (tedy i četba, slovní zásoba, apod.)

Myslím, že učitel může dobře motivovat, ale základ tvoří práce rodičů.