Ačkoli sama nemám s kantořinou nic společného a vystudovala jsem úplně jiný obor, Lucka mi místy mluví z duše. Velmi s ní souhlasím hlavně v poslední větě. Moje holčička je ještě miminkem a na čtení má zatím čas, ale rozhodně nečekám, že lásce ke knížkám ji naučí škola a řekla bych, že to snad ani není povinností školy. Škola by měla dítě naučit číst a psát. Užívat si příběhy – to je záležitost emocí a citový vývoj dítěte je rozhodně v první řadě věcí rodiny. Stejně jako ve sportu, znalostech dějin, fyzikálních zákonů a čehokoli dalšího, škola dává dětem pouze základy vzdělání už jen proto, že je základní školou. Jak s těmito základy dítě naloží dál je záležitostí rodičů. Jen na nich záleží, jaké otevřou potomkům další cesty a nabídnou podmínky, na jaké je nasměrují střední školy, jakou zajistí mimoškolní činnost… Málokdo očekává, že se mu z lyžařského výcviku vrátí mistr a pokud chce mít ze synka či dcerky úspěšného sportovce, nepozastavuje se nad tím, že k tomu dvě hodiny školního tělocviku týdně nestačí. A podle mně úplně stejně nestačí očekávat, že se dítě naučí považovat knížky za příjemnou a důležitou součást života jen tím, že prošlo povinnou školní docházkou. Lucčin názor, že zacházení s rodným jazykem je vizitkou člověka ( rodičů dítěte ), bych také s klidem podepsala.