Pikkolo, chápu tvého partnera, že se nechce znovu ženit, když nedávno prodělal těžký rozvod a ještě se z toho nezotavil. Já prodělala těžký rozvod jako ne úplně přímý účastník – rozváděla se moje matka (ale já jí hodně pomáhala a podporovala ji, většinu věcí řešila s ní a některé dokonce za ni, protože na to neměla sílu, takže jsem si to hodně „vyzkoušela“) a mně tenkrát bylo už 30, takže ne že by mě to postihlo v nějak nezralém věku, ale přesto to byla tak otřesná zkušenost, že jsem se tehdy sama zařekla, svatbu ne! Soužití ano, ale fakt jedině na bázi oboustranné dobrovolnosti. Protože muset eventuelně prodělat něco takového, co moje matka (člověk nikdy neví, zda ho to někdy nepostihne, jakkoli to třeba zpočátku, nebo i léta bylo o.k.), brrr!!!
S tímto přesvědčením jsem o něco později vstupovala i do svého nového vztahu – byla jsem krásně zamilovaná, cítila jsem, že by to tentokrát asi zřejmě mohlo být ono, po asi dvou letech jsme dokonce začali zkoušet miminko a povedlo se. Byla jsem naprosto šťastná, v prvním těhotenském tranzu, kdy člověk skoro nevnímá nic jiného než svoje těhotenství a věci s ním související. Partner věděl, jaký názor na manželství mám a proč, ale přece se v prvních týdnech zeptal, zda chci teď i nadále zůstat slečna X-ová nebo se stát paní Y-ovou. (Ne že by na mě nějak tlačil, jen prostě chtěl dát najevo, že je připraven převzít odpovědnost, jak se sluší .) Poněkud mě tím zaskočil, protože jak jsem tak byla v tom rauši, tak zrovna tohle se mi jevilo zcela nedůležité, nepodstatné, okrajové, ale zauvažovala jsem. (Nejhorší odpor k manželství už ve mně mezitím stačil vyprchat.) Ale ani po delší úvaze se mi to nezdálo důležité. Důležité se mi zdálo, že se máme rádi, moc, že chceme spolu žít, že jsme se dopracovali k tak zásadnímu rozhodnutí, že chceme mít spolu dítě, a že to dítě je na cestě. Důležité, ba nejdůležitější ze všeho pro mě (pro nás oba) bylo, aby bylo dítě zdravé. Všechno ostatní bylo podružné. Svatba taky. Jenom fakt, že během pár měsíců musím ukončit svou životní etapu ve městě, kde jsem žila víc než 15 let, a začít novou v jiném městě, tj. během těch několika měsíců zajistit a zrealizovat výměnu bytů, zvládnout se přestěhovat a zařídit hnízdo pro rodinu, to všechno s tím, že moje mozková kapacita je soustředěná hlavně na probíhající těhotenství (hlava zatemněná těhotenským hormony), to tak byla jediná věc mimo těhotenství, která mi dělala starost. A tak jsem otázku svatby celkem pustila z hlavy. Partner nenaléhal (i když úplně jedno mu to asi nebylo, ale byl ke mně citlivý). Ale jak měsíce uplývaly, přece jen jsme se k tématu vraceli, a já – možná zrovna pod vlivem těhotenských hormonů – už zdaleka nebyla tak radikální jako v době po tom rozvodu. No prostě nakonec jsme si řekli, že bychom do toho šli (asi hlavně, abychom udělali radost rodičům, zvlášť partnerovým, kteří ve svém hodně pokročilém věku už možná ani moc nedoufali, že se toho ještě dožijí). Ale naprosto jsme se shodli, že když už, tak ale rozhodně jen docela malá svatba, maximálně civilní, bez tradičního svatebního „foklóru“. A vybrali jsme si i termín. Kvůli nějakým dalším okolnostem to nešlo hned, spadal až do mého 6. měsíce. Vyhlédla jsem si šaty, ne prvoplánově svatební, prostě jen bílé, jednoduché, s širokou dlouhou sukní, aby se mi do ní vešlo rostoucí bříško, zakoupila je – a posléze neupotřebila . Ze svatby nakonec sešlo (kvůli mírným spekulacím s bytem ), ale nijak jsme to neprožívali, ono dál než k tomu výběru data jsme beztak ani nepokročili, nic jsme neorganizovali, rodičům jsme taky ještě nic neřekli, takže zklamaní nebyli, a posléze důvod uznali. A do šatů bych se byla stejně už nevešla, i když jsem je pořizovala s rezervou !
Směna bytů se na poslední chvíli zdařila, stihla jsem se přestěhovat těsně před porodem, miminko se narodilo a nastal kolotoč kolem něj. Že jsme nesezdaný pár s dítětem nás nijak netrápilo, prožívali jsme svoje rodinné štěstí. Časem překážka k sňatku pominula, ale my jsme byli jednak plně vytížení každodenním chodem rodiny a jednak docela dobře zaběhnutí tak. Na úřadech jsme se leda smáli, když jsme vyplňovali každý jiné jméno a dlouho i jiné trvalé bydliště, rozhodně jsme se nestyděli a nepřipadali si trapně! Naopak – byli jsme naprosto spokojení, že žijeme jako spořádaná rodina, a docela i hrdí, že žijeme možná spořádaněji než leckterá jiná, která na to „papír“ má!
Za čas bylo na cestě druhé dítě, a to už jsem teprv neměla pomyšlení na vdavky – to nám do půlky těhotenství naháněli strach, že by dítě mohlo mít nějakou vážnou vadu kvůli našemu pokročilému věku! Nevím, kdo by za takových okolností měl chuť zařizovat svatbu :-(…
Naštěstí to dobře dopadlo, ale do svatby už jsme se nehrnuli (taky by mi možná bylo přišlo trochu nespravedlivé, aby jedno dítě bylo tak a druhé tak, i když je to blbost…) Pak zas ten kolotoč kolem druhého miminka, tentokrát ještě umocněný doposud malým prvním dítětem… (To člověku vážně nepřijdou myšlenky na ptákoviny, to je rád, že jakž takž stihne nezbytnosti!) Když nápor trochu polevil, myšlenky na svatbu jsme zase mírně oživili, ale vždycky když jsme si tak s tou myšlenkou trochu pohrávali, něco do toho přišlo (mimo nás). A protože jsme to pořád nepovažovali za otázku života a smrti, v klidu jsme to nechali plavat… Až loni jsme se přece jen asi napočtvrté rozhoupali, a i když do toho zase cosi přišlo, už jsme to neodpískali, nýbrž dotáhli i přes nepříznivé průvodní okolnosti přece jen do konce! A tak jsme se po osmi letech a dvou dětech (v mých 40 letech!) formálně sloučili, sjednotili jména a naše prozatím (a kéž by nám to vydrželo!) spokojené soužití právně upravili !
Svatba byla – jak už jsme si kdysi přáli – minimalistická a co nejcivilnější. A do poslední chvíle v utajení a ještě taky mimo naše bydliště, takže bez zevlujícího publika a bez případných trapných narušitelů s chomoutem nebo koulí na řetěze, bez únosu nevěsty a podobných hrátek…
Užili jsme si den jako na výletě, s nejbližší rodinou, společně jsme poobědvali v příjemné vesnické hospůdce, přítomné malé děti se odpoledne vyřádily venku v lese, velcí se tam prošli, aby vytrávili před svačinou, pak jsme se s dětmi chtěli přesunout na pouť, starší by byli poseděli u harmonik, ale to nám bohužel zhatilo počasí. Ale i tak to proběhlo v poklidu, bez stresu, bez starostí „co tomu řeknou lidi“ apod. Organizace poměrně nenáročná - měsíc předem jsme museli zajistit termín obřadu a zasvětit do plánu známého oddávajícího, jinak prakticky nic nehořelo. (Akorát babičce jsem zavčasu zamluvila termín u kadeřnice, aby pak nebrblala, že ani to nestihne .) Rezervovali jsme v hospůdce, objednali pár výslužek a teprve asi slabé 2 týdny předem pozvali nejbližší rodinné příslušníky (s vědomím rizika, že třeba nebudou moci, což pak i reálně hrozilo, ale nakonec dobře dopadlo). Oblečení civilní, letní – my i hosti, žádná křeč!
A cože jsem to tím poněkud zdlouhavým líčením chtěla říci? Inu, na základě vlastní zkušenosti můžu doporučit: nic nelámat přes koleno, nechat věcem (myslím teď ohledně svatby) volný průběh. Původně jsem se rozhodně vdávat nechtěla – po stresující zkušenosti s rozvodem - čas ale i takové bolavé rozdrásaniny uhladil, díky spokojenému rodinnému soužití jsem přece jen postupně změnila názor a po důkladném „vyzkoušení“ dospěla k opravdu uváženému, kvalifikovanému, zodpovědnému rozhodnutí přece jen manželství uzavřít. (Ono si pak člověk časem mj. uvědomí, že i v případě prostého rozchodu by to za daných okolností – děti, nějaký společný majetek – nebyla žádná jednoduchá věc. Možná dokonce naopak – kdyby k tomu došlo a kdybychom se nedovedli rozumně dohodnout, což se bohužel zhusta stává – nerozsoudil by nás pak vůbec nikdo a plácali bychom se v tom sami. Ale to uvádím jen jako čistě teoretickou možnost, nám se díkybohu vede docela dobře a doufám, že to tak i zůstane .) Takže nezoufat, na partnera netlačit, není všem dnům konec! A jak už mnohé diskutující zmínily – i já se připojuji – jsou na světě MNOHEM, ALE OPRAVDU MNOHEM podstatnější věci než svatba (viz výše)!!! Svatba je / může být hezká záležitost (i když zrovna tak dobře ale vůbec nemusí – viz níže), ale co je to třeba proti porodu, který trvává asi tak srovnatelně dlouho (myslím v řádu hodin)! Na to bych se těšila o moc víc, taky ty zážitky jsou nesrovnatelně silnější - a „následky“ v zásadě trvalejšího charakteru !
A k svatbě mladšího bratra – i tuhle zkušenost mám! Dokonce dvojnásobnou! Můj bratr se ženil poprvé nedlouho po studiích, bral si takovou protivnou káču, ale byla to jeho volba - na svatbu jsem mu šla, ale žádnou radost jsem z toho neměla (ani naši rodiče ne). Svatba byla sice malá, zato jedna velká trapnost – neměli jsme si s druhou stranou vůbec co říct, zábava nula, byli jsme rádi, když bylo po všem a mohli jsme si jít po svých. Brrr! Ale že bych se cítila trapně já, jako starší a dosud neprovdaná sestra, to tedy ani v nejmenším!!! To mi určitě ani nepřišlo na mysl! Manželství vydrželo pár let, rozvedli se, naštěstí ještě jako bezdětní. Asi před 3 lety se ženil podruhé, to bych byla naopak na svatbu šla docela ráda, nová nevěsta byla mnohem sympatičtější, rozuměly jsme si docela dobře, tentokrát jsme se ale museli omluvit, měli jsme zrovna druhé dítě ani ne půlroční, bylo léto, příšerné vedro a svatba se konala hodně daleko, takže několikahodinová cesta autem a pak i samotná svatba by byla bývala pro kojeně fakt tortura. Těžko naši omluvu akceptovali, neuměli si tehdy jistě představit, jak to s miminem je těžké, dneska sami mají malé dítě, na které jsou hódně opatrní, tak snad nám to už odpustili… Ale to je jiná kapitola. Jenom jsem chtěla říct, že mě mladší bratr předběhl hned dvakrát a žádné nervy jsem z toho neměla! Opět doporučuji – žádnou křeč! Na trapné otázky svatebních hostí jako kdy už a podobně, bych odpovídala s úsměvem mnohoznačným: uvidíme!
Tak držím palce, pevné nervy a nenechat se vyvést z rovnováhy!