nestíhám číst příspěvky, tak jen ve zkratce jak to bylo u mě:
první dítě (dceru -též první vnučku obou babiček) jsem taky nechtěla "půjčovat", prakticky ANI na pochování, užuž jsem si ji zas brala, měla jsem za to že babičky si už "svoje odchovaly" u vlastních dětí, že dcera je "moje" tak si ji budu ňuňat jen já sama. Byla docela hodné, spavé a neplakavé dítě. Když začala vyžadovat víc a víc péče a mě lehce docházely síly(cca půl roku), najednou nebyl nikdo kdo by vozil - babičky se bály že ji zas nebudu chtít "půjčit", tak se radši nehrnuly a čekaly že zavolám, já zas byla nafrněná že "ani nepřijdou" (chjo, ta hormonální nerovnováha). Druhé dítě (syn - dědečky velmi očekávaný) byl také hodné spavé a neplakavé miminko, ale už jsem byla poučenější, zkušenější, a s dvou a půlleťandou na krku, takže jsem ráda nechala VŠECHNY zájemce pochovat, povozit, cokoliv.
Současný stav - dcera nyní 4r - nespolečenská, nekolektivní, nechce se mazlit ani s námi, natož s někým jiným. Syn - nyní 1,5r - společenský, velmi hravý, sápe se na kohokoliv kdo ho chce chovat, ovšem taky velmi často na mě - prakticky mě neustále hlídá, jakékoli odchody ode mě nebo od manžela jsou náležitě ořvány.
Tj. ve výsledku nemůže neustálé chování matkou zaručit "přítulnost" dítěte k ní, a naopak, chování nejrůznějšími lidmi neznamená, že se dítě matky "vzdá" a bude "do luftu".