tak jsem dočetla a zase se pobavila.

Já souhlasím s Kajkulí, být tou odmítanou babičkou, tak bych už taky druhé dítě nevozila a nepomáhala, když dcera nebo snacha u prvního dělala "ofuky".
Myslím si, že většina matek to u druhého dítěte velice rychle přehodnotí. Ono to jaksi totiž přestane být jen o "kochání miminkem", ale o každodenním kolotoči s dvěma dětmi různého věku - jedno potřebuje vypravit třeba do školky, pohrát si s ním...mladšího v noci bolelo břicho a brečelo...a matka nevyspalá, čím dál víc unavená a ještě je třeba uvařit, uklidit...a pak se budto babičky slitují a začnou pomáhat, když teda ona má konečně zájem, nebo některé už dávno ztratily motivaci a vykašlou se na ní. Pokud by mě snacha nebo dcera předtím odmítala tak tvrdě, jak kategoricky to tady mnohé diskutérky prezentují /jen já a moje dítě a nikdo víc/, tak přiznávám, že já bych byla ta babička, co ztratila motivaci. Resp. vnouče bych navštěvovala, to jo, ale nehrnula bych se do toho ho hlídat a tak...

Podle mě je to i o slušnosti. Nebudu se přece k milující babičce chovat jako k potenciálnímu Herodesovi...