Taky, uvažujte: jasně, v první řadě toužíte vy být tím hlavním člověkem pro vaše dítě. Toužíte být mu co nejblíž. Ale... co když se vám něco stane a nebudete moci se postarat? Podle mě je lepší, když je dítě obklopeno co nejširší milující rodinou, počínaje samozřejmě dobrým vztahem mezi dítětem a otcem. Když bude dítě zvyklé na babičky, že jsou fajn, že jedna umí báječně vyprávět pohádky a druhá dítě pouští hladit si a krmit králíky... tak případný průšvih výše uvedeného typu ustojí určitě líp, než když bude zvyklé jen na mámu.
A navíc, ono to malinké bezmocné miminko vypadá jako že neumí do pěti počítat. Jenže čas strašně rychle utíká, a dítě roste a projevuje se jeho povaha, nadání, zájmy. Co když si maminka s dítětem prostě "nesednou"? Sama je třeba aktivní, sportovní typ, a dítě odmalička bude ležet v knížkách, na což maminka nebude mít povahu a trpělivost? Zase, bližší kontakty s prarodiči umožní - podle mě - dítěti jednak být blízko jiným podnětům, než co nabídne máma/táta, a jednak najít spřízněnou duši v případě, že s mámou budou mít úplně jiné povahy.
Jak moc se mi při výchově hodilo, že se mohl syn vyběhat na dvoře a zahradě u babičky, když my jsme z bytovky/paneláku: myslím, že by mu to volné lítání chybělo. Jak moc jsem byla spokojená, když druhá babička mohla se synkem na úrovni rozvíjet jeho oblíbená témata "vlaky, koleje, nádraží" (ani mně, ani manželovi tohle téma téměř nic neříká, zatímco babička v tom léta pracovala).