možná se budu opakovat, ale ještě jednou:

Je velký rozdíl něco si půjčit s tím, že to možná nebudu moci vrátit, a něco si půjčit, slíbit, že to určitě vrátím, a pak se začít věřiteli vyhýbat, aniž bych se pokusila vysvětlit mu důvod, proč zrovna svému závazku nemůžu dostát.

Stejně tak je rozdíl někomu něco půjčit a být srozuměn s tím, že je to vlastně dar, že mi to ten člověk nikdy nevrátí, a půjčit a domnívat se, že své peníze dostanu zpět. Ten rozdíl je ještě větší, jestliže sama mám málo, počítám s tím, že mi to dotyčný vrátí, a když ne, dostanu se sama do potíží (jako se to stalo Kláře). Dar přeci musí být DOBROVOLNÝ, ne? Udivuje mne, že tady někteří situaci obhajujete tvrzením, že ať dar nebo nevrácená půjčka, je to vlastně všechno v pořádku, protože to dostal potřebný člověk. A co ten, který v dobré víře pomohl a zklamal se? Jeho důvěra snad neznamená nic?

TomášiX, Stando, nebo jak se vlastně jmenuješ, pro Tebe taky pár slov. Máš plnou pusu Lásky s velkým L a morálně rozvráceného světa. To jsou sice náramně hezké řečičky, ale důležité jsou skutky. Z cizího se to doře rozdává, z toho krev neteče. Kdo Ti dal právo kategoricky prohlásit, že když Klára z dobrého srdce půjčila, co jí samotné bude chybět, a pak si drze dovolila zalitovat, že už své peníze asi neuvidí, je to známka jejího sobectví? Tvoje nabídka splácet z vlastního je sice na první pohled pěkná, ale nezlob se, vidím za ní (pokud bys byl vůbec ochoten ji splnit) jen snahu předvádět svou morální převahu (podívej se, jaký ty jsi sobec, to JÁ si utrhnu od úst a dám ti to). Jenom tím, že budeš vzletně mluvit o Lásce a nesobeckosti, se z Tebe ještě nestane ušlechtilý člověk.

Nezlob se, ale připadáš mi trošku duševně narušený.