Natanelo - mě nejde o to věřit či nevěřit.
Jde mi o to, že pokaždé když jdu do kostela, dělí se tam lidstvo na to dobré a na to špatné. přičemž to špatné je odsouzeno k zavržení.

Já prostě nemohu uvěřit tomu, že by to takhle dělil i Bůh. Stejně jako já, která mám ráda hodné a poslušné dítě, které mi nosí denně dárečky a pravidelně se tulí. Tak stejně tak mám ráda i to které mi odmlouvá, moc mě "nebere" o přítulnosti nelze mluvit. mám se na něj zlobit za to že mi nevěřilo a chtělo si všechno vyzkoušet na vlastní kůži?

Je to pořád dokola, zajímám se o víru, láká mě to, začnu se modlit, ono to i funguje, zajdu do kostela, bavím se s věřícími a najednou propast. Ztroskotá to vždy na tom samém - já nevěřím že tím že budu chodit do kostela a modlit se, mám nárok na to cítít se lepší a blíže Bohu než "ateisti" (tedy podle katolíků všichni kdož do kostela nechodí). Vadí mí ta povíšenost, která tam prostě je.