Také souhlasím. Synovi jsme četli od narození, čteme mu doteď. Vydržel už jako malý hodiny sedět a poslouchat. Vlastně vydrží i teď tak dlouho, dokud vydržím já číst:)))
Oba s manželem, i naši bratři, od malička rádi čteme. Já i můj bratr jsme byli nejspokojenější, když jsme se mohli s knížkou zavřít do svého pokoje a nikdo nás nerušil. Já si čtu pořád. A upřímně přiznávám, že nejen když mám volno. Když mě nějaký příběh zaujme, je mi celkem fuk, jestli je zrovna umyté nádobí. Takže řekla bych, že vklad i příklad pro to, aby syn četl, je velký.
Ale nečte. Čte, když mu to připomenu, když si uvědomí, že bude muset odevzdat čtenářský deník s přečtenými knížkami. Ale samotného ho to nenapadne. Jediné, co celkem čte, jsou encyklopedie. Vyhledává si v nich, co ho zajímá, a to si čte. A pak jsem mu koupila na zkoušku jednu knížku z řady Děsivé dějiny, a to ho zaujalo. Takže už jich přečetl asi 5. Ale když mu zkusím podstrčit něco jiného - teď jsem mu např. přinesla od našich Steklače (knížky o Boříkovi a spol.) prohlásil, že to je blbost. Mrzí mě to, nikdy by mě nenapadlo, že moje dítě nebude chtít číst.
Tak nevím, čím to je. Ale na velkou chybu ve výchově bych to neviděla. A ještě poznámku, že to, co slyšel, nebo přečetl, dokáže převyprávět dobře a i psycholožka byla překvapená, jak výbornou slovní zásobu (na dítě jeho věku) má.