Svoje největší dětské přání si pamatuji výborně: přála jsem si živého koně. Přála jsem si ho tak usilovně, že jsem byla ochotna pro splnění tohoto přání udělat prakticky cokoli. Rodiče to vyřešili vskutku šalamounsky - koně jsem měla slíbeného a měla jsem ho dostat, až vystuduji vysokou školu. K jejich cti musím podotknout, že mi pak opravdu nabídli splnění mého přání - jenže to jsem už byla dítěm značně odrostlým, takže jsem si už rozumem dokázala zdůvodnit, proč tu nabídku nemohu přijmout.
Teď mám šestiletou slečnu, která si od svých čtyř let "píše" Ježíškovi o jediné a největší přání - bohužel o totéž, jaké jsem měla v dětství já. A předem vím, že dopadne stejně, jako já. Koně si prostě naše rodina dovolit nemůže. Jenom mi připadá zvláštní, že to největší a nesplnitelné přání se v naší rodině opakuje.
Přeji Vám všem hodně splněných dětských přání a šťastných dětí.