Náš pes měl teprve 7 let, když jsme ho dali uspat. Ale od mala měl neléčitelnou a v posledních letech i nekompenzovatelnou hormonální poruchu, se kterou pro něj bylo velmi nepříjemné žít. Nemoc ovlivňovala i příjem potravy a využití živin, byl strašlivě hubený, náchylný na nemoci, plný zánětů. Postupně přestal držet moč, nosil plínečky. K uspání nás přiměla až jeho epilepsie a z ní plynoucí hrozné záchvaty (máme ještě epileptického kocoura, tak máme srovnání síly záchvatů). Přesto se mi pořád vrací, zda to rozhodnutí bylo správné, jestli jsme neměli ještě počkat a tak podobně... I když nebylo na co, ale stejně... Brečím, a to je to víc než rok za námi.

Náš kocour má epilepsii a přes veškerou léčbu se mu záchvaty poměrně často vrací. V mezičase je zdrogovaný z léků, které na svou nemoc bere. Kvalita života na hovno. Přesto si nedokážu představit, že bych na sebe zase vzala zodpovědnost za to rozhodnutí.

Přej hodně síly.