I já se přidám se stejným názorem. Rodiče nás ke čtení nijak nevedli a málo co mi z dětství zní v uších jako věta: "Ty už zase čteš?" S bratrem to bylo podobné.
U syna (12) jsem možná něco zanedbala v prenatálním stádiu. :-) Protože byl od malinka nespavé a náročné dítě, nestále jsme spolu komunikovali. Povídání, čtení. Když dospěl do věku, kdy měl šanci se bránit, slýchávali jsme - hlavně žádné klálovství. Nechtěl pohádky, jen příběhy o zvířátkách nebo o lidech, pokud možno s dramatickou zápletkou. Často navrhl hlavní osnovu, kterou jsme se řídili při vyprávění.
Číst uměl dost dlouho před nástupem do školy, ale využíval toho hlavně pro získávání informací z enciklopedií a novin (sportovní rubriky).
I přes mou snahu se dobrovolně prokousal jen Boříky a Mikuláši, zaujal ho Robinson, Klapzubova jedenáctka, teď pár knih z už zmiňované edice o strašlivých dějinách.
Každý den přečte Sport, podle možností sportovní časopisy nebo časopisy typu 21.století. Knihy zvládnul v poslední době dvě - obě o ME v Portugalsku.
Knihovnu má plnou knih, společně vybraných - ke kterým sotva přivoněl.