Rozhodně souhlasím s tím, že čtení není vizitkou rodičů. U nás doma nebylo čtení zrovna moc v oblibě, přesněji řečeno, babička s dědou mi určitě četli pohádky, když jsem ještě sama číst neuměla, ale oni sami - ani moje máma - žádní knihomolové nebyli. Naučila jsem se číst v necelých třech letech prostě proto, že jsem to chtěla umět. Oni mne k tomu nevedli. Babička vždycky vypráví, že jsem přišla k dědečkovi, když četl Rudý právo :o) a ptala se ho, co je to za písmenko, a najednou jsem uměla číst sama. Už jsem to tu někde psala, mám fotografickou paměť, takže to pro mne nebylo nic složitýho. Od tý doby neustále čtu, dětství jsem strávila v knihovně, dokonce si pamatuju, jak jednou volala matka mý spolužačky mojí mámě: "Ta vaše dcera je nějaká divná, holky si u nás hrály a ona si akorát furt četla." Myslím, že jsem za to byla nějak potrestaná... dokonce. :o)
Na druhé straně znám x rodin, kde minimálně jeden z rodičů čte a děti na čtení kašlou. Tohle je o povaze každýho z nás, od určitýho věku se děti vymezujou samy a na vzor z domova celkem kašlou. Není to ale tak tragický, jak se říká, když vlezete na nějaký literární server, najdete tam fůru -náctiletých, kteří nejen čtou, ale i sami píšou. :o)
Každopádně ale rodinný vzor nemůže nic zkazit a číst dětem příběhy je určitě správný. Těším se na to, až budu synovi číst. Zatím je malej a baví ho maximálně vyprávěný pohádky o autech, motorkách a zvířátkách, jak už všichni spí. :o)))