Jo jo, Psychouši, zrovna nedávno jsem četla zajímavou knihu o tom, jak si katolíci představujou (resp. ve středověku představovali - ale ono se to od nynějška zas tak moc neliší) peklo a kdo tam všechno přijde. Opravdu výživný čtení.
Cituju:
Je pozoruhodné, jak málo je dnešním křesťanům, včetně teologů, známo, že pro církevní otce a učitele raného křesťanství, středověku i raného novověku platí jako železná danost: zdaleka největší části lidstva předurčil Bůh peklo. ... V církevním právu bylo naprosto jasně zakotveno, že extra ecclesiam nulla salus - mimo církev není spásy.
Tak například koncil v Kartágu roku 418 vyhlásil následující dogma, jež potvrdil papež Zósimos. "Rovněž se (shromáždění koncilní otcové) usnesli: Kdo říká, že ono ´v domě mého Otce je mnoho příbytků´(J 14,2) pravil Pán proto, abychom věděli, že jest kdesi v království nebeském nějaké střední nebo někde se nacházející místo, kde žijí v blaženosti malé děti, které odešly z pozemského života bez křtu, bez něhož přece nemohou vstoupit do království nebeského, které je věčný život, nad tím budiž vyhlášeno anathema (slavnostní prokletí a vyobcování z církve). ...
Florentský koncil pak deinoval naprosto jednoznačně: "Duše těch, kteří zemřeli se smrtelným hříchem, nebo jen s hříchem dědičným, sestoupí ihned do pekla, kde jsou trestány různým druhem mučení." Vzhledem k tomu, že od dědičného hříchu může člověka zachránit jen křest, byl tím zpečetěn osud všech nekřesťanů včetně nepokřtěných křesťanských dětí. ...
Tridentský koncil, sessio V ze 17. června 1546. Třicátá quaestio rubriky "křest" v katechismu, který stojí na tomto základě, stanoví jednoznačně: Nepokřtěné děti, ať byli jejich rodiče křesťané či pohaném se zrodily k věčným mukám a zatracení.
Peter Dinzelbacher: Poslední věci člověka. Nebe, peklo, očistec ve středověku.