Ahoj Monty,
taky mě Tvůj příběh dojal. Hezky napsané.
Převýchova půjde ztuha - ještě si užiješ. Mám dva dospělé syny s věkovým rozpětím skoro dvanáct let. První byl vychováván spartánsky, byli jsme mladí a přísní - vysledkem byl vychovaný ale zakřiknutý mladík, u druhého syna jsme chtěli dosáhnout silné osobnosti, napravit naše nedostatky vypozorované při výchově prvního syna, tudíž se jednalo o výchovu spíš NEVÝCHOVU, stručně řečeno - co nebylo životu nebezpečné, to bylo dovolené. Sebevědomí druhého syna bylo opravdu od prvopočátku velice vysoké. Jeho bez ostychu pronášená moudra a činnosti nás i okolí bavily a udivovaly, ale odcamcať až pocamcať - najednou byl ve věku, kdy už to zdaleka roztomilé nebylo, kdy už to hraničilo s drzostí. Pak jsme byli nuceni začít s "převýchovou"ˇ, tedy s opožděnou výchovou. Šlo to ztuha, pomalu, ale ŠLO TO!!!
I já si vzpomínám, jak jsem srovnávala. Co jsem si mohla dovolit v jejich asi dvou letech. U každého něco úplně jiného. Starší byl od malička ohleduplný, pokud mě viděl únavou usnout, dokázal mě i přikrýt dekou, oproti mladšímu synovi, který v tom samém věku by mi nejspíš vydloubával oči nebo si vymyslel něco ještě drastičtějšího - v tomto jeho věku jsem si vedle něho lehnout se zavřenýma očima netroufla.

Přeji Ti hodně síly a hodně trpělivosti.