ahoj, moc ráda čtu tyhle příspěvky. Jsem v psychologii kovaná, ale sama si občas nevím rady. U nás jsou strašný scény s jídlem, ale strašný. Úplně mi z toho hrabe, mě i celý rodině. Andulka vyvádí, zvrací, odmítá přijmout potravu. Nakonec do ní něco dostanu po půlhodinový scéně. Většinou nakonec taky ječím a strašně mě to potom trápí. A občas taky přes všechny učebnice a příručky a stovky hodin psychoterapeuického výcviku řeknu něco strašnýho, za co by mě kolegové pověsili na pranýř. Já jen nechápu, proč musí u toho tak vyvádět. To,ž e nechce jíst sama je pro mě už podružnost, klidně ji nakrmím, ale když už do ní něco dostanu, hodinu kousá jedno sousto, takže pak nestihneme ani kroužek ani nic. Když má jo svůj den, tak to taky nakonec vyhodí. Je ale velmi zajímavý, že ve všem ostatním máme hranice dost pěkné. kromě jídla den plyne v harmonii, adekvátně poslouchá, na všem se s ní domluvím, hodně jí toho dovolím, ale když řeknu ne a o něco jde, poslouchá jako hodinky. I k břáškovi se chová skvěle. Tak to s tím jídlem nějak nechápu. Asi musí něco mít aby se projevoval ten její vzdor.