Musím tě uklidnit. Já mám doma něco podobného...tedy lépe řečeno - měla jsem. Vyrostl z toho. Od té doby,co se vzpřímil na dvě, tudíž začal mít volné ruce, nás dlábil. Bohužel nejen nás, rodiče, ale i všechny ostatní. Prarodiče mně nabourávali výchovu tím, že když jim náš brouček ublížil, tak se tomu hýkavě smáli, a když jsem ho chtěla potrestat - musím říct, že v 99% nepoužívám tělesné tresty - tak ho schovávali za záda a s kamennou tváří (a monoklem pod okem) tvrdili, že jim "opravdu, ale opravdu vůbec nic neudělal".
Ubližoval i dětem, a to na tom bylo to nejhorší, protože děti od malička zároveň miloval, a vyhledával jejich společnost. A tak z lásky pokousal kolemjdoucí holčičku, z lásky umačkával svého kamaráda, občas jen tak někoho štípl...vysvětlovala jsem, vysvětlovala, vysvětlovala. Někdy jsem ho plácla přes zadek, ale to už to musel vážně přehnat. Většinou jsme zůstali u toho vysvětlování.
A ono to zabralo!!! Musím upozornit, že to nebylo hned. V podstatě se dá říct, že úplně přestal ubližovat až ve třech letech, po nástupu do školky. Chodí totiž do smíšené třídy - to znamená děti od tří do sedmi let. Stačilo, když mu párkrát nějaký "předškolák" řekl-nestrkej do mně, to se mi nelíbí, a byl pokoj. Trochu jsem žárlila, že na to, co mu já vysvětluju dva roky, nereaguje, a pak stačí starší kamarád, který ho párkrát usadí a je to. Ale hlavně, že už se chová...poněkud kultivovaněji.
Na pruty a podobné středověké praktiky se vykašli.
Chce to čas a trpělivost )a nevyčítat si, když občas rupnou nervy...).