Mám dcerku, v prosinci bude mít 2,5 roku. Většinu času tráví pouze se mnou, manžel doma bývá večer, vidí ho tak hodinu (i když ne každý den), ráno než odejde do práce a tak 3 víkendy v měsíci.. Když je doma, tak se jí maximálně věnuje. Bydlíme v zahraničí, takže styk s našimi rodinami je omezený, tak 1x za dva měsíce. Přesto se tam dcerka těší a vypadá to, že už i na babičky si pamatuje a má radost, že tam jedeme. Dvakrát týdně chodíme do mateřského centra, 1x týdně se snažíme pozvat na návštěvu kamarádku s klučíkem anebo prozměnu jedeme navštívit je. Často spolu cestujeme po okolí, chodíme se koupat, atd. Dcerka byla předčasně narozená o cca 6 týdnů, naštěstí vše bylo ok. V roce jsme byli hospitalizovaní 10 dní v nemocnici, ale celou dobu jsem byla s ní. První rok a půl se nám velmi často budila v noci, plakala a vždy se nechala utišit pouze mnou. Do roka měl i manžel problém jí příležitostně pohlídat, dcerka chtěla mě, i když s manželem byla ráda, ale musela jsem tam být taky, jinak po nějaké době začala vyvádět, kde je maminka. Od roka a půl začala spát dobře (dávali jsme homeopatika), žádné noční hysterické pláče. Teď se nám začala zase každou noc za poslední týden budit, naštěstí jen 1x, ale opět s velkým pláčem a utišit jí mohu jen já, i když se manžel moc snaží, tak maminka je maminka. A budit a brečet začala i během odpoledního spánku, chjo. Dcerka mě obejme kolem krku a po chvíli vzlykání usne, nevím čím to je. Před půl rokem jsem jí zkoušela nechat na chvíli v mateřském centru kam chodíme na hlídání. Zná tam prostředí, děti. Při hlídání bylo 5 dětí a slečna co to s dětmi umí. Hlídání mělo být na 1,5 hodiny , ale po 3/4 hodině jsem si jí musela vzít zpět, hodně vyváděla - brečela. Po druhé jsem to s ní zkusila po cca 2 měsících a výsledek byl ještě horší. Dcera začala brečet a vypadalo to, že začne až zvracet a pak ještě dalších 20 minut nebyla k utišení a natahovala na zvracení. Takže opět jsem se pro ní musela vrátit a vzít si jí zpět. Přitom když jsme v mateřském centru, tak mě ani moc nepotřebuje, hraje si tam, je tam spokojená, ale jen se na malou chviličku vytratím na toaletu, do skladu, tak to ihned zjistí a je zle (nepomáhá ani upozornění, že teď jdu na záchod a za chvíli jsem zpět, musí jít se mnou). Začínám se pomalu děsit toho co bude až jí příští září budu dávat do školky. Je to velký mamiňák. V posledním měsíci se začala sama hodně mazlit. Každou chvíli ke mně přijde a říká tuli tuli (nevím, kde k tomu přišla), tře si o mě tvář o tvář, nebo se mi otře tváří o nohu, hladí mě po obličeji a říká malá, malá a hezky se směje. Takhle se mazlí, ale jen se mnou (tedy i s manželem, ale ne to tuli tuli, tak nějak jinak). Manžele má moc ráda, ale ráno mu nechce dát ani pusu na rozloučenou (je vidět, že se zlobí, že jde do práce) a takhle se k němu mazlit nechodí. Co je horší, tak za 3 týdny musím na cca 4 dny do nemocnice. Hlídat mi přijede mamka, manžel by měl každý den chodit domů trošku dřív, cca 17 hodina, aby to tu zvládli a babička se nezbláznila a dcerka, aby to líp nesla, když bude mít tatínka doma. Bohužel celé dny s ní být nemůže, má hodně náročné zaměstnání. Asi to bude horor, bojím se že bude hodně plakat :-( . Zajímalo by mě, zda máte někdo doma taky něco takového a jak jste podobné situace zvládali – nepřítomnost, školku. Já se s ní snažím chodit do kolektivu, nejsme izolovaní, ale i tak to prostě nestačí. Kamarádka mi tvrdila, že to chce nechat párkrát pobrečet a že si zvykne. Jenže ona měla bezproblémové hlídací dítě. Když by brečela chvilku, půl hodinky např. A pak byla ok, tak bych to neřešila, ale po předchozích zkušenostech se bojím toho, že bude velmi vytrvalá a vydrží jí to třeba celý den a dnů i několik. Pak by možná přestala, ale za cenu, že jí psychicky zlomím a to opravdu nechci. Ta slečna co nám hlídala děti v mateřském centru je zkušená, prověřená, studuje na učitelku v mateřské školce, přesto ani ona situaci nezvládla,dcera prostě byla k neutišení. Za případné vaše dobré tipy co konkrétně pomohlo vám děkuji.