Tak tohle mi přesně připomnělo moji dceru, když byla malá - podobně, jako popisujete. "Mamánek", bála se cizích lidí, nechtěla k prarodičům, dlooouho jí nikdo nemohl pohlídat, když jsme přišly na hřiště, sedla si se mnou na lavičku a chtěla si se mnou povídat !- ne si hrát s dětmi.POřád se mně držela. Nějaké hlídání v dětském koutku - ani omylem, podobně jako u vás. Říkala jsem si, že je chyba ve mně. Přitom jsme pořád chodili mezi lidi, mezi děti.Často jsem z toho byla zoufalá. V našem případě pomohl čas. Začla ji pravidelně hlídat teta(cca 2 hodinky týdne, kdy jsem začla chodit do jazykovky). Tetu si postupně oblíbila, musela vždy vědět, že odejdu, kdy přijdu, vše jsem ji musela předem říkat a pak byla schopna to zvládnout (i když pravidelně při odchodu vyšvihla scénku, ale postupně to bylo lepší a lepší, nakonec i bez scén). Kupodivu školka - světe , div se ! Prakticky úplně bez problémů (do té doby nevydržela v nějakém kolektivním zařízení déle než 20 minut). Připravovala jsem ji na to a i když jsem se strašně bála a pochybovala, že to zvládne, snažila jsem se nedat svoje obavy najevo a brát to jako hotovou věc, že já budu chodit do práce, ona do školky. Asi pomohlo i to, že jiná možnost nebyla, možná to vycítila, určitě byla dobrá i ta denodenní rutina - ráno vstaneme a jde se, odpoledne si pro tebe přijdu. Stejné tety, stejné děti. To při hlídání v mateřském centru není a dítě tu naši nejistotu a to, že vlastně odejít "nemusíme", podle mého vycítí. Shrnuto - jsem přesvědčená, že se to u vás zlepší, dcerka je ještě malá a uvidíte, jak po 3. roce vyzraje (dcera začla do MŠ téměř v 3 a půl letech).To, že musíte do nemocnice, je nepříjemné, ale na druhou stranu, 4 dny nejsou tak dlouhá doba a všichni to přežijou, i kdyby nedejbože dcerka jen řvala. A třeba nebude, uvidíte, hlavně zkuste na ni nepřenést svoje obavy, spíš si věřit, že to všichni zvládnete. Moc vám držím palce, ještě dobře si na tu dobu pamatuju. Teď , když to někdy někomu vyprávím, co naše téměř 8 letá slečna prováděla, nechce věřit, že mluvím o té společenské holčičce, které nakonec nedělalo potíž odjet v necelých 6-ti letech na týden na školku v přírodě a teď mám čím dál víc pocit, že mě už ani moc nepotřebuje