tak jsem naspala 3 hodiny a už nemůžu spát. Jakmile se vzbudím, vidím je před sebou. Upomínám si na všechny ty dny, kdy kamarádka neměla čas a já si jí stěžovala, že manžel není doma a já zase nevím kde je a že minule se vrátil ve 4ráno nebo si jen přišel domů pro věci do práce. Když jsem vzhůru, je to takové milosrdnější, tak představivost není tak hrozná, jako když zavřu oči. Když je zavřu, mám pocit, že si asi musím podřazat žíly, že to nemůžu zvládnou. Ten smutek je tak hrozný, že jsem ho asi ještě takový neprožila a že jsem mohla smutnit tolikrát. A to ponížení, jak jsem to mohla zjistit až teď.
Dneska musím být celý den v centru a vůbec nevím, jak to zvládnu.
Neumím si teď vůbec představit, že ho nechám, aby se dotkl našeho dítěte. Vím, že mu ho půjčit musím (ne že by se dvakrát přetrhl, aby ho viděl, ale i tak), ale já ho asi nenechám přejít práh a pokud ano, budu histerická, nevydržím to.
Proč jsem na to jenom přišla. O co jednodušší rozchod by to byl, kdybych to nezjistila. Už chápu, když se řekne, že je lepší nevědět.
Pravda je hrozná, ale ty následné myšlenky jsou ještě horší, ubíjející a nekonečné, nemilosrdné, zabíjející.
Jsem zvědavá, jak brzy otupím a odpustím si, že za to nemůžu.