Jé, taky dětem závidím, jak třeba krásně ječí v tramvaji a je jim fuk, jestli je někdo vidí.......ale mě se teda podobný stav občas stává i teď v dospělosti, že se mnou cloumaj emoce a já brečím, v hlavě mi běží tisíc křivd, nadávám na toho kdo mi "ublížil" - i v dospělosti mám někdy problém sama sebe uklidnit, co teprv děti, který se moc neznají a nevědí, jak se uklidnit.....Mě hrozně pomáhá, když je vedle mě někdo, kdo mě neodsuzuje, ale ani se mnou nijak extrémně nezabývá a dělá si svoje - protože, když by se ten dotyčný z toho nějak "hroutil", tak mě to dává pocit (a vím že tak mi to dělala máma), že ty moje emoce jsou tak silný, že můžou zbořit svět...:( NO nějak jsem se do toho zapletla, chtěla jsem jen říct, že je možná dobrý si představit, co pomáhá nám dospělejm když to s náma cloumá a zkusit to třeba poskytnout tomu dítěti, když se vzteká.....