Přidat odpověď
V dětství jsem se na žádný nástroj hrát neučila, rodiče mě k hudbě nevedli. Sice bych ráda uměla na něco hrát, ale u svých vrstevnic jsem viděla, jaká je hra na nástroj dřina - hodiny nástroje, k smrti nudná nauka. Po škole musely cvičit, i když se jim nechtělo a co hůř, všechny musely hrát na "večírcích" pořádaných LŠU, i když se styděly, nechtěly, bály se. Litovala jsem je.
Problém vidím v osnovách LŠU, které jsou, jak už název LŠU napovídá - školní. Vyhovíš, postoupíš. Nevyhovíš, propadneš. Kde je radost, kde je kreativita??
Sama jsem se začala učit ve 12ti na zobcovku, ve 14ti na kytaru. Neměla jsem žádné základy ani nikoho, kdo by poradil. Umím pár akordů a na flétnu Štědrý večer nastal... ;-)
Svým dětem bych ráda dopřála základní hudební vzdělání na úrovni "nadšený muzikant". Chtěla bych, aby se uměly připojit k písni na svůj nástroj, aby měly hudební představivost, aby si dokázaly zahrát, co se jim honí v hlavě. Pochybuji, že se toto dá nacvičit nekonečným opakováním technických cvičení prstů, etud a klasických skladeb. Chtěla bych, aby se učily hrát písničky, žertovné skladbičky, rozvíjely si fantazii a hlavně radost ze hry. V součastnosti lze tohoto dosáhnout leda s pečlivě vybraným soukromým učitelem. LŠU nemá pro "hrátky s hudbou" prostor, kvůli osnovám a nalajnovaným postupům. Učitel může být zlatý svatý, ale osnovám dítě musí vyhovět. Na závěrečném ročníkovém koncertě se "technická dovednost" žáčka ukáže. Šmouhy na duši se objeví až poději.
Předchozí