V dětství jsem na hudební nástroj chodila, k smrti mne to s.alo.
Ze strany mé mámy to bylo tehdy částečně určitě i saturování vlastních nesplněných tužeb (musela se kdysi vzdát milovaného piááána...).
Z mé strany byl problém v tom, že kromě vrzání etud můj nástroj (violoncello) k ničemu jinému použitelný nebyl (mne zajímal folk), resp. na ZUŠ se nic jiného nedělá a neučí. Takže to bylo takové čistě moje soukromé moření - hlavně cvičení jsem sabotovala.
Škola pořádala pravidelné vánoční aj. koncerty, tak tam člověk něco odfidlal, babičky zaslzely a bylo.
Ke konci jsem chodila už i hrát s kvartetem, to bylo asi celkem fajn.
Jak já jsem byla šťastná, když jsem s mámou vyhandlovala obchod "když tě přijmou na osmiletý gympl, můžeš s cellem praštit"...

K cellu jsem se vrátila o 10 let později, již ze své iniciativy a s tím, že jsem již natolik asertivní, abych si na cello hrála to co se mi líbí, abychom třeba mohli muzicírovat společně s manželem, a proto, že miluju hlas toho nástroje... taky je to o něčem jiném, když člověk není do ničeho tlačen.
Učila jsem se zase úplně od začátku, na cvičení taky moc nebyl čas, ale dost brzy jsem se dostala k hraní skladeb, které se mi vážně líbily, takže spokojenost (a ano, bylo to taky o tom, že jsem už taky měla co kecat do toho, CO budu hrát...). Chodila jsem na ZUŠ normálně tam co malý děcka, samozřejmě už jenom na ty samotné hodiny k pí učce, ne na hromadnou nauku a spol. Co se týče učení se na nástroj v tomto věku musím říct, že to byla těžká pohoda, jelikož hlava mi už s přehledem brala různé tóniny, polohy, transponování... no věci které jsem coby děcko naprosto nechápala... a děcka nechápou standardně, jak mi říkala učitelka. V podstatě problém byl jen s rukama, hlava brala noty, rytmy atd. bez problémů. Ještě tak začít společně něco s mužem hrát, no ale teď nemám nástroj (měla jsem cello půjčený ze ZUŠ), ani ten čas.

Já do budoucna ve vztahu ke svým dětem to vidím následujícně:
- pokud rodina hudbou nežije, je posílání dítěte na hudebku o ničem - je ve svém "koníčku" osamoceno, když jeho fidlání rodiče stejně nerozumí, oni ani neví co a jak je potřeba cvičit, takže dítě když nechce cvičit, tak to doma očůrá, nikdo ho nedokáže kontrolovat...
- ZUŠky které jsem zažila furt jedou podle těch starých etud, co jsou pro děti a mladistvé v podstatě nezáživným balastem... já si třeba ze svého dětství nepamatuju už jedinou skladbu co bych hrála... žádná se mi nelíbila, nehrála jsem s potěšením
- jako ideální model, a takový který bych chtěla praktikovat u sebe v rodině, je, že hudbu budeme provozovat společně a přirozeně... a to třeba i tak, že bych na hudebku chodila zároveň s dětmi, hráli bychom všichni na něco, vybírali si společné skladby, mohli cvičit dohromady, navzájem si pomáhat atd. No a na to si ale asi budem muset taky najít jinou hudební školu, než je běžné, nebo soukromého učitele.