Přidat odpověď
docela souhlasím. Hlavně s tím, že ta hudba by měla být POUŽITELNÁ.
Já to vnímám jako paralelu s tím, když učím (soukromě) jazyk. A když jde ke mě nějaká náctiletá nešŤastnice který hrozí učitelka nepřipuštěním k maturitě, nebo 4 roky "proflákala" na SŠ a teď si umanula že by ráda odjela do cizí ciziny a ejhle - nedomluví se. To je podle mého dost stejný, jako že někdo chodí do hudebky x-let a pak stejně nezahraje. Ve školách (ne ve všech pochopitelně ale ve značném měřítku) se jazyky učí dost "odpuzujícím" způsobem: 1) gramatická struktura, 2) cvičení, 3) předžvýkané věty 4) slovíčka sólo, a testy testy testy obvykle s jedinou správnou odpovědí vylučující vlastní způsob vyjádření.... začátečníci se první rok dva nehnou z přítomného času, neumí povyprávět o minulosti ani o budoucnosti, driluje se postavení podmětu, předložky a jiný "technický" a ten kdo není vyloženě hrr se to učit sám (takoví bývají utlučeni argumenty že "k tomu se dostaneme později") nakonec dělá pouze to, co je bezpodmínečně nutné aby prolezl (výrok jedné studentky: mě stačí umět AJ na 3 - říkám co to je???), a pak za 5 let ZŠ + 4 roky SŠ zjistí že na víc než objednání pití v hospodě to nestačí (a to pouze když je extrovert)... Moji studenti jsou hodně překvapení, když chci aby mluvili i s tím co mají, aby si pomáhali oslími můstky, aby vydolovali z hlubin svého mozku taková slovíčka která jim sice nikdo do učebnice nenapsal ale přeci se s nimi museli setkat (názvy, pojmy, z různých balení potravin, názvů obchodů, písniček apod)., snažím se jim povykládat souvislosti o původu slova a jeho odvození tak, aby si to mohli příště na jiném odvodit taky sami, pak s překvapením zjišťují takové "banality" jako že třeba jeden tvar slovíčka odpovídá slovesu i podstatnému jménu a dá se z něj krásně udělat zájmeno či příslovce, nebo např. postavička "Gedžitka" (z Chip a Dale) je od slova "gadget" což je technická hračička.... docvakne jim to a najdou si způsob jak vyjít s tím co umím, jak se nezhroutit z vodopádu slov který na mě někdo chrlí protože ho dokážou zastavit, to že řeč není monotonní ale značně intonační a tím se dá dohnat hodně, že po otázce nemusí následovat odpověď ale třeba protiotázka, že zkrátka podstatná je chuť se domluvit.
A to jsem vlastně chtěla říct i o té hudbě. Že by nezaškodil přístup učitele, který studenta povede směrem: i z pár tónů se dá složit písnička, hlavní je chuť si zahrát a možnost se přidat, že nemusím přehrát přesně to co napsal někdy někdo na papír ale můžu si to poupravit podle svého cítění, že když mi nevyhovuje tónina tak si můžu vybrat jinou, nebo třeba že i na housle se dá zahrát rock a na klavír vlastně taky...... Podobně nás vyšpekoval na SŠ jeden spolužák, takový tichý kluk, ze slušné rodiny... když se nějak prokecnul že hrál dlouho v ZUŠce na klavír, dotáhli ho kluci do jedné třídy kde byl klavír, a on do té doby až stydlivě se chovající sednul na štokrle, nadechnul se a spustil vypalovačky až nám lezly oči a uši ven... (kluci právě mysleli že se "zmůže" tak na nějakou etudu¨)
Předchozí