Bellano, souhlasím s tebou, že naše podvědomí si "pamatuje" zážitky od nejrannějšího věku. Něco jiného jsou vědomé vzpomínky. Je to komplikované. Nikdo z nás nechce své děti zbytečně nechat traumatizovat. Obě mé děti neměly start do života dle mých představ. Obě narozené předčasně, císařem, po porodu oddělené od matky. Taky mi jich bylo hluboce líto, ale musela jsem to "dopustit". Jako zdravotník řeším i to, kdo má při léčbě "ubližovat" mým dětem. Dcera, podezření na boreliozu, nutný odběr krve. Mám jí píchbout sama? Mám jí držet a má ji odebrat kolega? Mám tam s ní jenom být a potom fungovat jako utěšitel, když jí (v jejích očích jistě tí zlí) ubližovali? Ani psychologové v tomto nejsou jednotni. Nakonec jsem zvolila variantu b. (budu jí držet, budu jí nablízku). V jejích očích jsem stejne dočasně jako matka zklamala, protože jsem to "dopustila", zlobila se na mně.
Pokud byly vyčerpány všechny všechny podpůrné a neivazivní postupy léčby a zakladatelka se s ošetřujícím lékařem domluvila na určitém, byť nepříjemném postupu, myslím, že je třeba zvolit co nejšetrnější řešení. Ptala se jak. Kdyby se jednalo o mé dítě a bylo to nezbytné, vysvětlit co se dá, hlavně šetrně, rychle a bezpečně. Od toho má dítě rodiče, aby s ním prošli ty nepříjemné zážity a posléze ho utěšili. Nebo zkusit ve spánku. Vše je možné.