Monty, tvů článek mně jako vždy moc pobavil :-)) I následná diskuze ...
Mám doma podobné dítě, mám podobný názor na rodinu i na roli matky - mám syna moc MOC ráda, ale trávit s ním celý den bez možnosti realizovat se jako normální člověk, ne jen jako matka, pro mně představovalo (samo s nadsázkou) peklo ... Prcek ničil na co přišel, já si nemohla celý den sednout, protože okamžitě stál u mně a ječel, spánek přes den představoval maximálně 10 - 20 minut, během kterých já samo nestihla víc než si dojít na záchod :-))
Od září jsem se vrátila do práce, chlapeček chodí do jeslí a světe div se, je v pohodě (díky tomu, že je to takový zdivočelý extrovert, to snáší bez problémů, hihi), mezi dětma se vyblbne, spí tam - hodinu a půl!!! ... já jsem z práce odpočatá (duševní práce neuvěřitelně osvěží :-), má určitý režim - takže se mu posunulo i večerní usínání a já si můžu po víc než roce užít večer dvě hodiny v klidu a tichu, po práci a jesličkách si oba užíváme, že jsme spolu - on se dost zklidnil ... domácnost je sice v troskách, ale to předtím nebylo o moc lepší - a hlavně se netrápím tím, že jsem špatná matka, že taky myslím na sebe :-))