Ahoj,

mám podobnou (mladší) dceru - citlivka sama od sebe - a rozváděla jsem se v době, kdy byla jen kousíček starší (před rozvodem to byla cíťa, po rozvodu úzkostná cíťa).
Snadný návod nemám, ale jeden postřeh ano:

Osvědčilo se mi netlačit příliš, spíš povzbudit - navnadit - ocenit odvahu někam se vydat - připomenout, jak se jí líbilo při podobné příležitosti dřív. Občas se tlaku v určitých situacích neubráním, ale většinou se mi z dlouhodobého hlediska nevyplatí; když ji do něčeho dotlačím, aniž je s tím opravdu sama srozuměná, většinou se o to ostřeji a na delší dobu sekne příště; zatímco když netlačím moc, postupuje relativně pomalu, ale zřetelně kupředu. Takže ji doprovázím a loučím se s ní u školních dveří dodnes (bude jí deset), ačkoliv kamarádka na mě hledí jako zjara, její děti mámu jako doprovod nechtěly už po polovině první třídy. Jen už to dávno nejsou ty úzkostlivé pusinky jako v první třídě, ale veselá pusa a odchod dcerky bez ohlédnutí; ale když někdy nemůžu ke škole jít, zatváří se vždycky nešťastně, ačkoliv to zvládne