... asi je to ještě zamotanějsí . Já mám tedy pocit že ty děti to, co jsem popsala já, taky vnímají.

Řekla bych že možná platí obojí, dle toho co si šlovek vybere... (?)

Třeba moje mladší (jen o rok a půl, v dětství jsme si byly hodně blízky - v hraní i hádání se ;-)) ségra říká, že ji přišlo těžké se jaksi prosadit či zviditelnit po svém, v tom čím je ona, když měřítko jsem jaksi už nastavila já.... Má pocit že často byla v nevýhodě, resp. jako by se cítila v mém stínu.

Já zas naopak, mám dojem že často byla zvýhodňována ona - pamatuji si, jak jen zafňukala (měla někdy ve školkovém věku jedno hodně ufňukané období, nesnášela jsem to) a už všichni běželi a "Ťuťu ňuňu" a mysleli si skoro automaticky že já jsem ta zlá. I to že byla menší a taková jakoby křehčí, k tomu přispívalo...

Nějak jsem se přklonila k názori, že nemá možná ani cenu tyhle ty věci moc řešit - protože se vždycky něco najdě z té i oné strany, a to i když se rodiče sebevíc snažili věnovast oběma dětem dle jejich potřeb. Prostě to asi k tomu patří. Nebo ne...?