Ahoj. Chci moc poděkovat všem těm, které reagovaly na mou "zpověď" a pomohly mi si utřídit myšlenky a priority.
vím, že priorita je pro mě štěstí mých dětí a celé rodiny a to bych nabourala, kdybych přiznala toto své nevětší tajemství.
Nikomu to neřeknu a budu doufat, že to takto zůstane až do smrti.
Pokud se to nějak provalí, tak ponesu následky velmi těžce, to vím, myslím, že tím se mi zboří ten můj rádoby krásný a křehký domeček z karet..protože můj přítel, by tuto zradu neunesl(a je jedno, zda by s námi zůstal či odešel, prostě by ho to změnilo a náš vztah jako takový)
O třetím dítěti jsem uvažovala a jak zde již někdo zmiňoval, možná mi to dá pocit, že už mu nic nedlužím a bude to pro mé svědomí větší úleva, než se mu přiznat. Už jsem 3. dítě nechtěla, ale ve světle souvislostí si ještě asi pořídíme.
Je pravda, že jsem nad tím už také uvažovala tak, že co se stalo není náhoda a dcera mi byla dána jako dar - třeba má vyjímečné geny a bude mít nějaké poslání apod., třeba by se nám tou dobou, kdyby dítě mělo být přítele, nenarodilo zdravé atd. K této myšlence se asi pokusím upnout(dost mi pomáhá).
Psychologa navštívím, už jen proto, abych se vypovídala (sdílená starost-menší starost) a doufám, že mi dodá pár slov povzbuzení.
Své trápení beru jako trest za to co jsem udělala a myslím, že jsem již potrestána dost.(budit se v noci s nesnesitelným pocitem, že jsem všem zničila život a probrečet to v koupelně až do rána, abych nevzbudila přítele bylo fakt hrozné)Stejně nechápu, že se mi podařilo mé deprese skrývat (neví, co bych mu řekla).
Teď se pokusím začít znovu plnohodnotně žít a mít další dítě s ním, ať se naplní naše rodinné štěstí.
Všem moc děkuju za rady. P.s. velmi mě překvapily názory typu:" co řešíš, vždyť o nic nejde, hl. že se máte rádi apod." Kéž bych k tomu uměla pistupovat taky takhle s nadhledem!
Mějte se!