Neočekávám od sebe, že budu 100%. Občas také zakřičím, ale pak je mi to líto, protože to zrovna ani zdaleka není taková lumpárna, která by si to "zasloužila" ale prostě ani né Jáchymkovou vinnou, zpravidla, je muj pohár trpělivosti více než moc dolitý. S druhým miminkem si umím představit těch situací víc a více a tak bych to v sobě chtěla zkusit ovládnout a omezit se třeba na ty situace, kdy jde vyloženě o život.

Taky mívám problémy s tím, že jsem autoritativní typ. ...ale to je výhoda také jen do té doby, dokud to lidé respektují.

Co se rodiny týká, od svých rodiču mi příjde zvláštní vyžadovat, aby zménily svoje chování a výchovné metody. Jen jsem mojí mámu upozornila, že se mi nelíbí, když křičí a Jáchym se prostě bojí. Není na to z domova zvyklí. I když třeba nekřičí na něj. Ale ona je zvyklá ječet na kde koho. Ale když má kluka, tak se snaží. Na delší dobu než je pár hodin denně ho ještě neměla. Ale myslím, že jí to kluk bud´vysvětlí pak sám a nebo k ní nebude chtít chodit. Manžel sice knihy nečte, ale témata spolu hodné diskutujeme a společně se pak snažíme je i aplikovat. Konzultujeme, co se nám daří a nedaří a co považujeme za blbinu. Mám ráda ty večery při sklence a povídání si o našem životě.
Čela jsem také Prekopovou ( Malý tyran ), malý totiž začal, teda mé to alespoň přišlo, v 6 měsících, vynucovat si věci. Metoda pevného obětí ale pro nás není. Necítila jsem se v tom. ... a ve finále jsem došla k závěru, že budu doma míň šurovat a nebát se toho, že mi moje máma poví, že mám rozmazleného fracka a dět´átko si začala pořádně užívat a daleko víc mazlit a prakticky nemáme problém. RaR se mi líbí a zatím vidím, že mu nékteré metody vyhovují více než některé metody co mám já sama zažité z dětství.