... když ono je to podle mě složitější (no asi jako všechno ;-)...

Myslím že nejde jen o to "křičet-nekřičet", o hlasitost - zrovna nedávno jsem o tom měla debatu s kamarádkou.

Ona třeba fakt téměř na své děti nikdy nezvýší hlas a myslí si, kdoví co je to za ctnost při výchově dětí. Svým způsobem ji i obdivuji, je trpělivější a ne taková výbušná jako třeba já. Ale zase i málokdy se projeví spontánně emocionálně v kladném smyslu - např. spontánní výbuch radosti, smíchu, blbnutí s dítětem, to u nich taky skoro nevidíš. Tváří se důležitě, starostlivě, k dítěti jakoby vyrovnaně, jak "z učebnice" - ale podle mě latentně otráveně, neuvolněně; nemůžu si pomoct, tak to na mě působí. Nevím, to podle mě také není ono... :-/ (?) Mít furt rovnoměrně stejný umí i robot.

A aby se dítě hned bálo, když někdo zvýší hlas? Tak to bych teda nechtěla, přijde mi to nenormální, jak v nějakém umělem světě... - dítě přece kdekoliv může potkat lidi, keří mluví hlasitěji atřeba i zakříčí. A podle mě by se mělo naučit, že to není nic hrozného, čeho by se muselo bát. Že prostě lidi jsou různí.

Já jsem třeba temperamentnější, musím pracovat na své (ne-)trpělivosti atd., také mě insprovala kniha RaR, abych s tím něco udělala, pracovala na tom... Ale na druhou stranu aspoň dávám najevo své emoce, děti vědí na čem jsou. (Vžydycky si vše i vysvětlujeme, říkám důvody proč atd., takže nezůstane jen při těch emocích!)

Dejme tomu že u nás v rodině častěji zvyšujeme hlas (i manžel není zrovna kliďas) - je tomu tak v pozitivním i negativním smyslu, u obou směrů emocí. Ale nepřipadá mi že naše děti by z toho byly nějak vedle či dokonce "traumatizované".
Zato synek zmíněné kamarádky (4 roky), na toho se nesmíš ani přísně podívat, natož trochu zvýšit hlas - hned řve a běží k mámě. Dřív to myslím bylo z toho, že na to opravdu nebyl zvyklý z domova, ale troufám si říct že dnes už je to vyloženě naučená reakkce - ví že mu ta "ukřivděnost" a jakoby ustrašenost u ní projde; ale když jsem ho zažila bez ní, choval se celkem normálně.

Přitom on je pěkně "oprsklý", moc ho neučí brát ohled na ostatní... Když dělá binec třeba v knihkupectví¨(zrovna nedávno jsme byla svědkem), tak nedostaně vynadáno (+ vysvětletení) on, ale ten kdo si nedejbože troufne ho napomenout - na takového hříšníka ona klidbě i ten hlas zvýší... Ale ona sama to také neudělá (myslím to napomenutí) a nedochází ji, že je to bezohlednost vůči ostatním a její povinnost ho to naučit.

Ale hlavně že se u nich doma nekříčí, amen...

Já myslím že o počtu decibelů to není. Co by dělal(i) kdyby žil třeba v Itálii či jiné zemi, kde jsou lidé temperamentnější... ?

Je to o hlavně ohleduplnosti a respektu NAVZÁJEM.