Mám tři děti, 2 holčičky a nejmladšího kluka. Prostřední holčička se narodila s Downovým syndromem. To, že taková bude jsem věděla už v těhotenství. Ani mě nenapadlo "dát ji pryč". Už od chvíle, kdy se na těhotenském testu objevily 2 proužky, přijali jsme s manželem nové děťátko do srdce a do rodiny. Pak, když nám doktoři řekli (dost tvrdým způsobem), že bude těžce postižená, oplakali jsme to, ale přemýšleli jsme prostě jen o tom, jak to uděláme, až se narodí, co budeme asi muset řešit, atd. V žádném případě jsme nemysleli na to, jak se našeho miminka zbavit.A víte co? Naše holčička je nádherná blondýnka, je s ní legrace, je roztomilá a šikovná a všichni ji milujeme. To, že má Downův syndrom bereme tak, jako když někdo má třeba alergii nebo krátkozrakost, prostě normálně. Naši rodinu to obohatilo, žijeme si šťastně a můj porod této dcerky byl naprosto bez bolesti. V těhotenství jsem si její život musela obhájit, protože lékaři jsou nastaveni na to spíš doporučit dítě zlikvidovat než povzbudit budoucí maminku, která by to v takové chvíli moc potřebovala. Je šměšné i hrozné zároveň, když se potrat popisuje jako odsátí děložní sliznice. Jaké sliznice? Vždyť je tam počaté děťátko, kterému tluče srdce a zoufale se brání být rozerváno na kusy nebo později rozřezáno kyretou - za živa, bez umrtvení. To je bohužel strašná realita. Přeji ze srdce všem budoucím maminkám, aby si své miminko nechaly, protože je to prostě jejich dítě. Co je třeba za další argument? Kdo by nechal své narozené dítě brutálně zavraždit? Proč se to toleruje u těch, která jsou ještě v bříšku? A jestli některé mamince řekli, že její dítě bude postižené, z vlastní zkušenosti mohu říct, že si svoje dítě zamilujete, i když bude postižené a budete s ním šťastné. Když vidím naši holčičku, jakou má ze všeho radost, jak je šťastná, jde mi někdy mráz po zádech, když si představím, že bych poslechla "rady" doktorů a šla na potrat.