Ahoj Stekno, pročítám to tady, a myslím na tebe - mám sice malé a zdravé děti, ale ta starší tříletá mi dává zabrat podobně, jako tvůj dvanáctiletý nespolupracující puberták - je to jako bys to psala u nás doma - kromě toho mluvení, protože moje tříleťačka začala mluvit až ted, zato si to fakt užívá. Mám ještě ročního chlapečka, kterému zvládám věnovat tak pět procent svého času, zbytek je bohužel na konto neskutečně náročné starší holčičky. Náročná byla od narození, ale nějak se to nemírní - je to čím dál horší. Vstane ráno v pět, všechny vzbudí, nesedne si až do večera, kdy omdlí únavou, ale mezitím si sedne jedině k jídlu. RaR jsem absolvovala, četla a jsem skeptická - většina toho, co řeknu je NAPROSTO NESLYŠENO, jde to mimo ni. zareaguje tak na jednu z deseti vět. Dlouho jsem si myslela, že je opravdu hluchá. Nejhorší ze všeho je boj s okolím, s rodinou, s mužem, vůbec nikdo na ni nemá sílu a já taky ne. Pětkrát za den ji držím pod krkem (třeba když se pokusí jedním z mnoha způsobů zabít bráchu nebo naši kočku) a třesu se hrůzou z toho, proč nemíní pomilionté pochopit,že se něco nedělá - třeba neomotává brácha kolem krku provazem. Navíc se ten mladší učí všechno od ní, takže to už mám podruhé znovu... Jsou fakt dny, kdy brečím zoufalstvím, a už dávno vím, že RaR mě akorát rozesmutní, protože TO NA NĚKTERÉ DĚTI PROSTĚ FAKT NEFUNGUJE. Achjo. Jo, taky jste někde četly, že děti matkám neutíkají? TAKOVÁ PITOMOST.