Čím dál víc mi připadá, že dobře porodit je určitá dovednost, kterou se člověk musí naučit - dříve vyprávěním skutečných příběhů, zážitků, postřehů mnoha blízkých žen a občas osobní přítomností u nějakého porodu.... Dnes je to těžké, neb generace našich matek většinou neměla příležitost se na porodu aktivně podílet, televizní i knižní příběhy na toto téma bývají úplně mimo realitu a předporodní kurzy k ničemu - že je první a druhá doba porodní, že na porodním sále je míč a sprcha a mám si vzít s sebou pantofle je informace naprosto nedostatečná.
Kdyby autorka neměla praxi ze zdravotnictví mohlo by vše vypadat třeba takto: Hned při prvních kontakcích výprava do porodnice, uvázání k monitoru, vyplňování dokumentů, holení, klystýr, stresem ustávají kontrakce, porod nepostupuje, aplikace oxytocinu, děsivá bolest, porod se sice pomalu, ale přece jen rozbíhá, několik hodin v bolestech na porodním sále, z toho v nedobrovolné poloze na monitoru, rušení neustálým vyšetřováním. Nakonec dojde na vlastní porod, žena zaskočena tím, jak je to obrovská námaha, nakonec lékař pomůže, kleštěmi....

Z prvního porodu jsem měla úplně stejný pocit jako ty. Ale ze zpětného pohledu to nebyla jen moje chyba. Přesdevzala jsem si, že u druhého porodu to bude lepší - bylo ale bylo stejně co vylepšovat. Nejlepší pocit mám ze svého třetího (a už fakt posledního) porodu, ale to jsem musela o každé prkotině s personálem diskutovat, proč jak a co chci, případně nechci. Vyhověli mi, ale aktivně mi při žádném z těch tří porodů nikdo žádné použitelné rady nedával a úplně stejné to bylo ohledně rad s kojením. Ale tam to bylo jedno, neb jsem nebyla nucena se jejich bláboly řídit.
Na druhou stranu je fakt, že potkávám dost žen, které se raději pasivně svěří do péče odborníka a nechtějí sami o sobě rozhodovat.

Prostě není to jen tvoje chyba, hlavně, že jste vše oba zvládli.