Bumbi, mnohokrát jsem si kladla otázku, jestli jsem ihned po porodu zažila takový ten záchvat lásky, který se často popisuje, ale který většinu maminek nepřepadá a ony jsou z toho špatné. Spíš to byl pocit takového unaveného, ale intenzivního štěstí. Patřím k tomu typu maminek, které se s miminkem sžijí rychle. (Tím ale proboha v žádném případě nechci říct, že si připadám "lepší" než maminky, kterým toto trvá o něco déle.)
Druhý syn se narodil po deváté hodině večer, zhruba o dvě hodiny později mi ho sestřička odnesla. Ráno v šest hodin jsem se za synem běžela podívat na novorozenecké oddělení. Sestřička, které jsem si o synka říkala, přeslechla moje příjmení a přivezla mi jiného chlapečka téhož křesního jména. A mně to NEDOŠLO na první pohled, ale až po pár vteřinách, když jsem si přečetla jmenovku. Byl to DOST NEPŘÍJEMNÝ pocit. A ta sestra se na mě ještě utrhla, že jsem se měla představit, i když jsem se představila. Takže by se bývalo klidně mohlo stát, že by mi miminko teoreticky mohli zaměnit a já bych to nepoznala - aspoň ne hned.
Naštěstí mi kdysi moje maminka vyprávěla, jak jí kdysi v porodnici na kojení přinesli místo mě jinou holčičku a ona si toho nevšimla a málem ji nakojila. Ale opakuji, příjemné to nebylo.