Kopíruju odjinud, omluv to, co se netýká tématu, o kterém se bavíme...

"
Hele, "děsí"... mně jakožto případnou prvorodičku rozhodně děsí určité věci. Ale za to nemůžou samotná slova "hekárna, fiknout hráz...".
Občas si lze přečíst příběhy, kdy úplně cítíš, že dotyčná měla z různých důvodů slzy na krajíčku, například ani pořádně netušila, co s ní chtějí dělat nebo co s ní udělali (ať při kontrole, nebo při samotném porodu)... vzpomínám na památnou větu "A to, co mi ten doktor dneska dělal, to byl ten Hamilton?"
A já kašlu na to chytré "Tak se měla zeptáááát" - já osobně mám v nemocnici stažený žaludek, zvlášť když vím, že to třeba nemusí být všechno v pořádku (přičemž co se třeba Hamiltona týká, tak převážně je těhotná v situaci přenášení).
A když navíc k tomuto už tak nepříjemnému pocitu musím, nebo se může stát že jako rodička budu muset zažít, že už v čekárně uslyším ne zrovna příjemné chování k předchozímu pacientovi, že mi doktor při vyšetření nic neřekne...
To je to, co mě osobně děsí.

A tenhle "děs" si vybavuju z jednoho vyšetření (které se vůbec netýkalo těhotenství) i po roce. Stejně tak si vybavuju, jak obrovský vliv na mé "neděsení se" mělo, když mi na jiném (fyzicky značně nepříjemném) vyšetření všechno nejdřív vysvětlili a dokonce mě sestra v jeho průběhu držela tak nějak kolem ramen - tohle lidské gesto udělalo neuvěřitelně moc pro mojí pohodu. Něco v tomto smyslu dokáže podle mě uklidnit mnohem víc, než pozměnit slova jako "hekárna" apod.
"