Už nemám čas tady diskutovat, tak jen závěrem.
Můžu být optimista a domnívat se, že svět je krásný, spravedlivý, čistý, neexistují v něm smrtelné choroby, úrazy, vážná postižení, úchylní lidé s úchylnými myšlenkami... anebo můžu být realista a vědět, že je to trochu jinak. To nemá s věkem nic společného, možná ani s výchovou, i když to s ní souvisí, je to o povaze a o zkušenostech.
Vím-li, že nemůžu změnit to, co se stalo, nemám důvod se v tom štourat. To, co se stalo je PRYČ. Není potřeba obviňovat sebe, ostatní, hledat příčiny, důvody... je potřeba žít a v rámci svého života dělat maximum pro to, aby se ty hnusné věci neděly. Tzn. nebudu zavírat oči před tím, když kamarád mého dítěte chodí neustále s modřinama v obličeji, nebudu obviňovat dítě, že si vymýšlí zneužívání učitelem. Například. Z negativních zážitků v minulosti lze vyvodit spoustu pozitivního pro budoucnost. Nimráním se v tom, co se mně chudáčkovi stalo nepomůžu vůbec nikomu a nejmíň sám sobě.
Naprosto na rovinu - to víš, že mi občas přijde nefér, že se mi některý věci staly a jiný zase nestaly. Jenže mně k probuzení z těchhle zbytečných úvah úplně stačí vidět slepý dítě nebo postiženýho člověka na vozíku a okamžitě si uvědomím, že jsem na tom vlastně hrozně dobře a nemám důvod si stěžovat.