Čtyřletá dcera se v poslední době bojí doktorů. Nedávno byla na gynekologické operci, bylo to asi dost bolestivé a od té doby má strach z čehokoliv, co je MuDr. Navíc jsme byli onehdá na ušním a dokrotka řekla, že slibuje, že se jen podívá, že to nebude bolet. Noa bez varování jí propícha bubínek. Takže dcera opravdu doktorům nevěří a hysterčí za všeho, co je MuDr.

Šla jsem s ní na kontrolu zubů do dětské kliniky v Praze 10 ve Strašnicích, kde mají být údajně skvělí doktoři s perfektním přístupem. Vešli jsme do ordinace, dcera fňukala a říkala, že se nechce jít posadit do křesla. Byla jsem s ní předem domluvená, že tam půjde, a protože je fakt hodně poslušná, tak jsem si jistá, že bych to s ní bez problému zvládla, kdyby mě paní dokroka dala 15 vteřin čas. No ale zubařka začala hned křičet, ať jí tam neříká, že si nesedne. Takovouhle neposlušnost ona prý prostě nesnese.

Z křiku malá trochu zhysterčila a místo fňukání byl řev, ale nechtěla jsem to v tu chvíli řešit a chytla jsem ji za ruku a posadila na křeslo. Paní doktorka se uklidnila a moc mile jí povyprávela, co bude dělat, ukázala jí to na plyšákovi, no prostě super. Dcera se sice v průběhu vyšetření strachy počůrala, ale myslím, že viděla, že to žádná hrůza není a příště bude víc v pohodě.

Když jsme odcházeli, tak zubařka říkala, že se omlouvá, že musela křičet, ale že to musí, když vidí dítě, co nechce poslouchat. Příště by prý bylo takové dítko úplně neovladatelné a proto musí mít strach, aby si pamatovalo, že jí musí poslouchat.

Řekla jsem jí, že problém není v tom, že by dcera měla moc malý strach, ale naopak moc velký, a že to rozhodně nevyřeší tím, že jí vyděsí ještě víc. Doktorka mě lae tvrdila, že v té situaci by křičel každý zubař, protože dítě z něj musí mít co největší respekt.

Nemyslím si, že dítěti nějak ublíží, když ho jakási doktorka za cosi seřve. Nebude z toho mít žádné trauma, ale stejně se mě přístup zubařky vůbec nelíbil. Koneckonců snažíme se odstranit hrůzu z doktorů, najdeme kliniku s údajně hodnými zubaři, ale nakonec tam mají řeči o tom, že se naopak děti musí co nejvíc bát.

Chápu, že se nemůže jen po dobrém, dobrovolně by se asi žádné dítě nenechalo vyšetřit, ale vidím to tak, že by se donucovací metody měly nechat na mě a doktor by měl nějak vlídně promlouvat a neděsit.

Docela uvažuju o změně zubaře. Ptřebovala bych někoho s jemným a trpělivým přístupem. Kdybychom si šli třeba znovu do lehnout do nemocnice na gynekologii, tak aby z bílého pláště malá nepanikařila strachy předem.

Co so o tom myslíte vy? Choval by se váš dětský zubař v té situaci jinak? Můžete nějakého doporučit?

Mockrát děkuju, Helena