Ahoj maminky,

ráda bych se s vámi podělila o své zkušenosti s porubou. Celou dobu od porodu, je to 6 měsíců, přemýšlím, jestli bych si opravdu neměla jít stěžovat oficiální cestou, strašně ráda bych si popovídala s někým, kdo tam odpovídá za personál, aby mi vysvětlil přístup některých zaměstnanců. Podle mého je přivádění dětí na svět nádherná práce, a já velice lituji toho, že jsem v 18-ti nevěděla, co chci v životě dělat. Právě proto nechápu ty, kteří tam pracují, ale takto to zřejmě necítí...

1. Proč jsem se rozhodla rodit v Porubě

Ono celá dnešní situace s gynekology je poněkud zoufalá - já jako prvorodička jsem dost stresovala ( v rodině nebyly menší děti než 4 kg a kratší porody než 3 dny)...Původně jsem chtěla rodit ve Frýdku, bydlím tu asi rok a žádné známé jsem tu neměla - postupem času mi to dost lidí začalo vymlouvat. Já jsem si myslela, že přehánějí.
Chodila jsem ke svému gynekologovi v Ostravě, byla jsem s ním moc spokojená, pan doktor Mihula. Přešla jsem ale právě k jeho kolegovi, který je zároveň i porodníkem ve Frýdku, doufala jsem, že by mě mohl rodit člověk, který mě poprvé v životě neuvidí na porodním stole. Když jsem ho měsíc před porodem prosila, ať mě pošle na ozvy do frýdecké nemocnice (i frýdecká nemocnice uvádí na svých webovkách, že je to běžným zvykem), že jsem tam nikdy nebyla a chci se tam trošku porozhlédnout, než tam přivedu na svět dítě - což mi přijde naprosto přirozené, řekl mi: "My máme přístroj na ozvy tady, nemusíte nikdam chodit"...."Já ale chci jít tam znovu z těchto důvodů"...."TAK NAVALTE PRACHY A MŮŽETE JÍT". Doslova. Myslí to vážně, jako za ten úkon? Je mi z něho zle, okamžitě jsem přešla zpět k panu Mihulovi, a v ten den jsem se rozhodla pro porod v Porubě.

2. Pan doktor Matura, paní doktorka Lorencová

Vím, že spousta maminek si pana Maturu nemůže vynáchválit - jistě,i já jsem k nim patřila, pokud se na každou maminku usmívá holywoodským úsměvem a dělá svoji práci perfektně, je komunikativní, přátelský, není důvod si to nemyslet. Horší však bylo, dostat se do konfliktu s podle mého názoru duševně nemocnou paní doktorkou Lorencovou.
Malá byla zhruba ve 37. týdnu a začalo to. Její tep chvílemi vylétaval na 190-200/minutu, záznam je "suspektní". Bože, je to taková doba a já se stále třepu vzteky, když to znovu všechno vzpomínám. Hospitalizovali mě, sledovali ozvy. Bohužel doktorů je tam strašně moc a žádný neveří názorům toho druhého. Pro mě to znamenalo být připásaná na zádech/levém-pravém boku s přestávkami od 7 hodin od rána do 10 do večera, tak, jak se střídali i doktoři. Nový doktor = nové ozvy. Záznamových papírů na obmotání porodnice, ale jim to pořád bylo málo, když jsem večer odmítla dělat další záznam do 23:00 hodin, bolely mě záda tak, že jsem nemohla dýchat!!! sestra mi vyčítavě řekla: "riskujete život vlastního dítěte". Na záznamech prostě pořád ten stejný obraz - pokud dítě spalo, tep OK, pokud bylo v pohybu, 170-200/minutu.
Propustili mě, že je to v pořádku. Na další kontrole dole, u paní Lorencové, se opět tep dostal na tyto hodnoty, ale prý je to v pořádku. V té době jsem byla dost nachlazená a asi měla nějakou virózu a bála jsem se porodu, protože měl přijít každým dnem, a já jsem byla z nemoci naprosto fyzicky vyčerpaná a tak jsem tohle p. Lorencové řekla, že se bojím, jestli porod zvládnu. Zároveň jsem se jí zeptala, co vlastně způsobuje tak vysoký tep miminka, v čem je vlastně problém. To jsem však neměla dělat. V mých očích to je prostě duševně nemocná, paranoidní, vztahovačná, panovačná paní, která obě tyto otázky zcela nepochopitelně vzala jako útok na svou osobu, na přímou otázku: "proč je ten tep tak vysoký" zvedla telefon a volala Maturovi!!!Ať přijde. Mezitím mi řekla:" Běžte nahoru!" "Jako na porodní sál? Proč?" "Udělají vám test". "Jaký test?" "BĚŽTE!" Nu což, zvedla jsem se, odešla nahoru, kde mi musela porodní asistantka vysvětlovat, co mi vlastně dělají za test (něco právě kvůli té viróze, snad jestli už odchází?). Čímž milá paní doktorka porušila pravdila, které mají vylepené před vstupem do ambulance, a to jest, že lékař je povinen pacientovi vysvětlit veškeré lékařské procedury. Ta to odmítla a ještě mě vyhnala křikem jako na psa.
Po mém návratu dolů již v ordinaci čekal pan Matura, připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Teď následuje asi nejzajímanější věc - že před tím, než se do mě tento obránce pustil, ho milá paní doktorka před mým zrakem naprosto neprofesionálně pohladila s laciným úsměvem, který i já se divím, že jí Matura sežral! po ruce! A pan matura začal: "Tak maminko, co je tady za problém?" "Já problém nemám vůbec žádný, já jsem zde paní doktorce položila dvě otázky, na které mi nebyla schopna odpovědět...." Pan matura bez toho, aniž bych si mu musela ztěžovat, že se opravdu necítím dobře, to na mě viděl a zeptal se: Vy jste nemocná, že? No, to proto tepe srdíčko miminku rycheji. TAK. Načež jsem mu řekla, že nechápu, proč mi to takto neřekla paní doktorka, přoč mě posílá na porodní sál na vyšetření bez vysvětlení a proč na mou otázku bez odpovědi a komunikace červená v obličeji zvedá telefon a volá Maturovi - nechápu tento přístup, mi pan doktor odpověděl: Přístup paní doktorky je naprosto v pořádku, zvedl se a odešel. Paní Lorencová se v ten moment tvářila jako mistr světa, nevím tedy před kým, u mě už opravdu níž klesnout nemohla.
Tohle jsou však malé věci, které v porovnání s chováním porodní asistentky dnes už konečně přehlížím.

3. Porod samotný

Ještě že byl tak krásný a krátký.
"Vy jste prvorodička, večer, spíš zítra", tvrdili mi kolem 15:00 hodiny. V osm byla malá na světě. Naposledy mě vyšetřovali o půl šesté, kdy jsem byla otevřená na myslím 1 nebo 1,5 cm - odvedli mě na porodní pokoj a nechali s partnerem. Moje sestra a její manžel pracují v jiné fakultní nemocnici, kde aplikují rodičkám epidurály, a proto vím, že lékaři obecně nesnášejí na porodních sálech hysterky, které řvou. Celých 9 mesíců jsem se připravovala na to, ať je na mě partner hrdý a ať chudáci nemusí poslouchat moje ječení. Šlo to kupodivu dobře - bohužel jen podle mého názoru. Měla jsem dost silné kontrakce, poslední hodinu dvouminutové s 5 sekudnovou pauzou - a odcházely mi hleny. Asistentka nikde, najdu si tam nějakou buničninu abych jim nezašpinila postel víc než je třeba - a nechám si ji vedle postele. V silné kontrakci jsem opřená o Davida,ten mě hladí a mlčí, zcela neslyšně ji překonávám, nádherná chvíle. Do dveří vrazí porodní asistantka, vidí tuto scenérii a pronese:
"Udržujte si po sobě pořádek, odcházejí Vám hleny". Načež začala stlát postel a nezapoměla na peřině udělat zahnuté rohy? Bože, kdyby to tak nebolelo a já mohla mluvit!!! Nešlo nic říct, byla jsem ráda, že neječím a dýchám.

Děkuji velice panu doktoru Jakubovi Přichystalovi(snad to je správně) , který mě rodil, a jen díky němu není moje vzpomínka na porod totálně zahořklá. Byl naprosto úžasný, na první pohled mě sice trochu zarazil jeho věk, ale na druhou stranu proto se ještě asi nestihl zkazit, bohužel, a je stále podle mého názoru velice chápavý a z celého slavného lékařského týmu mě přijde nejupřímnější. Na sále jsem ho neviděla poprvé, takže soudím i z jiných setkání.


Další pamětný výrok paní asistentky: Po porodu - "vyčurejte se". "po chvíli snažení jí oznámím, že mi to nejde. "Vyčurejte se, nebo Vás vycévkuju. "Cévkovat mě nebudete, to půjde, ale potřebuju chvíli!" Najednou strašně spěchá, fakt, že mě naposledy vyšetřovala kolem šesté hodiny, kdy jsem byla otevřená na 1,5 cm, a poté až na můj popud, že se mi už chce tlačit, v 19:45 zjistila, že jsme otevřená na 9cm! A pak začal frmol. Nestihli jsme ani klystýr, na který jsem si donesla i svůj Yal gel, takže jsem se asi 5 minut před vlastním narozením malé předem omlouvala doktorovi, že pokud se to stane, tak se moc omlouvám.... Naštěstí se to nestalo, což je kromě ječení druhá věc, co doktoři nemají rádi. No, ale když já jako prvorodička budu rodit až zítra...
Nutno však podoknout, že v přítomnosti doktora se přístup paní asistentky naprosto změnil, dokonce mě poprvé i pochválila - čemuž kdybych nebyla úplně v jiné dimenzi, bych se fakt zasmála, jak upřímě jí to šlo. Asi jako úsměv Lorencové.
Shodou okolností jsou obě dvě Dany, na příjmení asistentky si však bohužel nevzpomínám. Má špinavě blonďaté vlasy a věk zhruba 35?let. 6 měsíců se marně snažím zapomenout na její blbé kecy, a připomínat si jen to krásné, dnes mám úžasné miminko, co mě naprosto oddaně miluje, chodím už do práce a jsem strašně šťastná. Škoda, že česká nátura je tak strašně hulvátská a kabátnická.
Když mi asistentka dala pod zadem kovovou nádobu na moč, odešla, já se v její nepřítomnosti v klidu vyčurala, a protože nešla, řekla jsem Davidovi, ať to oddělá, nedalo se na tom ležet! Jakmile se vrátila:"Já jsem Vám říkala, že se máte vyčůrat, ne to oddělat pryč!"
Během porodu jsem dýchala tak, jak jsem se naučila v těhotenském kurzu, na který jsem pravidleně docházela. První doba porodní - hluboký nádech,hluboký výdech. Příchod sestry:"Co to děláte? Jak to dýcháte? Vždyť se úplně vyčerpáte, fyzicky i psychicky!"
V průběhu jsme si četli knížku - těhotenství a porod české ženy,nebo jak. Chtěla jsem si sledovat kontrakce podle jejich popisu a odhadnout, v které fázi se nacházím. Sestra přišla a velice přátelsky prohodila:"Co to čtete?" No, o porodu... "Hm, to brzo."
Já jsem v té době měla přečtených asi 10 knih, prostě jsem se jen chtěla orientovat v čase. Její poznámky byly naprosto zbytečné, nevím, co si chtěla dokázat.

4.
Šestinedělí
Nadstandartní pokoj - setra mi říká, že jakmile budu chtít někam na vyšetření/do sprchy, že jim mám miminko přinést, že mi ho pohlídají, protože nemám na pokoji jinou maminku. Tak to udělám, když jdu do sprchy. Jiná sestra:" No to my Vám nepohlídáme, máte chůvičku, ne? Jak to budete dělat doma?"
Přijde mi dost brutální, že 8hodin po porodu jsem musela jít přes celou chodbu kamsi na krev, vůbec jsem nemohla dýchat ani chodit...Když mi odpoledne řekli, že tam mám jít znovu, tak jsem jim řekla, že to je daleko a že jsem ráno málem nedošla - vy máte krev v pořádku, jděte. já si myslím, že obejít rodičky, které jsou míň jak 24 hodin po porodu a odebrat jim krev není až takový problém.
Vyšetření miminek - sestra obejde všechny pokoje a všem naráz řekne postavte se do fronty k sesterně. Zrovna kojím, ihned se zvednu a jdu - bohužel přijdu poslední. Takže stojím a najednou začně krev prokapávat po stehnech na lýtka až na podlahu. Letím zpátky do pokoje se převlíct a umýt - valím zpátky na sesternu, sestra bez toho, aniž by mě pustila ke slovu, začne ječet:"Kde jste? Si myslíte, že pan doktor je tady jenom kvůli Vám?"
Vyšetření mého ultrazvuku - dám jim miminko a jdu. Je tam asi 5 sester a jen já a jiná maminka z nadstandartu tam daly miminka. Vrátím se asi za 15 minut, malou slyším zoufale plakat už od dveří, doběhnu tam, kolem se motá a kecá o kafi 5 sester, malá úplně rudá, zpocená, s vyřvanýma hlasivkama jenom sípala, "to ji nemůžete pochovat?!?" - my tu nejsme od chování - jsem ji vzala a cestou na pokoj při pohledu na ni brečela...

No, nevím. Lékařsky jsou určitě nejlepší v kraji, ale lidský přístup zdrcující. Rozhodně příště rodím jinde, snad Vítkovice, ještě nevím, nebo si zajedu za sestrou, ale poruba už nikdy.

Mimochodem, moje kamarádka, která rodila v havířově - miminko mělo problémy a muselo být hned po porodu transportováno do poruby - nechali ji dojíždět 55 km na kojení, kde ji týden po porodu nechali sedět na chodbě a co 3 hodiny si od ní brali mlíko. Ráno přijela, večer jela domů - snad tomu ani nevěřím.


Na druhou stranu musím říct, že kdybych neměla problémy a nemusela být hospitalizovaná, tak hluboce bych do toho neviděla a zůstal by mi jen úsměv pana Matury a pokud bych měla jinou porodní asistentku, pravděpodobně bych se připojila k davu ostatních maminek a pěla chválu. Krom těchto pár konfliktních lidí totiž všichni ostatní byli ohromní. Jakoby tam nebyl zlatý střed - buď úžasní, nebo hrozní.

Je to prostě o lidech, jak tvrdila naše porodní asistentka, která vedla kurz těhotných...tak Vám přeju, abyste narazili na lepší.

A ještě jednou děkuji panu Přichystalovi, ať mu to dlouho vydrží.