Doufám, že se maminka malé Zuzanky na mě nebude zlobit, když napíšu o setkání mé už 6-ti leté dcery se Zuzankou.
Začalo to v září, když začla školka a dcera mi začala vyprávět o malé Zuzce, že jí do školky vodí maminka nebo teta. Podle věku chodit do malého oddělení, ale paní učitelky jí daly k dětem velkého oddělení. Bylo moc krásné poslouchat, jak si s ní děti hrají, chodí společně na procházky nebo do zahrady. Je moc ráda, když je Zuzka ve školce. Ptala jsem se jí, jak si hrají, říkala, že všechno jí musí říct, dát do ručičky. Dokonce si hrály na kočku a myš a Zuzka se smála, když běhaly a držely se za ruce. To byl pro dceru velký zážitek. Dříve byla Zuzka přece jen trošku uzavřená. Pak mi doma líčila jak jí kluci ve zlomyslnosti nastavili nohu a paní učitelka byla moc zlá.
Jsem moc ráda, že poznala už ve svých pěti letech, že ne všechny děti mají dar vidět a ví, že těmto lidem se musí pomáhat, ne je litovat. Teď jsem jí vysvětlila, že Zuzka se asi neuzdraví, bylo jí to moc líto, ale myslím si, že to pochopila. Je mi do pláče, když mi vykládá o jejich společných setkáních. Myslím, že největší radost měla, když jí po dlouhé době maminka zase přivedla do školky a dcera na ní promluvila a Zuzka ji poznala po hlase.