Cimoril, jako bys popisovala mě. Hlavně s těma nemocema, ... jsem nemocná a už vidím ty katastrofické scénáře. fakt. že prostě budu muset do nemocnice. že co bude s malou. že ona beze mě bude plakat. já bez ní taky. jsme na sebe hooodně vázané
taky nás spojuje to, že jsem před dvěma měsíci taky odešla od manžela.
jestli se můžu zeptat, jak máš staré děti? a ty jsi odešla kvůli svému příteli? nebo se tak rychle stalo, že sis našla přítele? to by mi možná pomohlo tohle překlenout, protože se v tom furt patlám a patlám, jestli jsem udělala dobře. (i když vím, že se nedá žít permanentně ve vztahu, kdy si jeden druhého neváží, manžel mi nadával před malou. malá říká, že tatka mě nemá rád, že jen po mě řve. má tři a půl roku), a taky ve vztahu, kde to neklape v sexu, kdy se do toho musím furt nutit pro klid v rodině. ach jo. a stejně je mi kolikrát moc smutno.
beru léky na depresi - Valexin. dost mi to pomáhá.
ale tyhle stavy na omdlení znám moc dobře. ted jsem třeba měla virozu, už sjem se viděla jak chrochtám, že mám prasečí chřipku určitě. že skončím v nemocnici, co bude. že to bez malé tak dlouho nevydržím. normálně mi mravenčilo celé tělo. zvracela jsemm. no katastrofa. volala jsem své psychiatričce, říkala, at si pro jednou vezmu oxazepam, jestli se mi uleví. a jestli mi bude líp - jako že to zvracení a blbě, tak to znamená, že mi ani není tak zle, jako že jsem tak strašně nemocná, ale že ji zle spíš od nervů. a ono fakt, vzala jsem si půlku, zklidnila se, a ani mi nebylo tak zle.
taky ty stavy kolikrát, jak říkáš, kdy vím, že není úniku . nesnáším sedět v divadle někde uprostřed. musím sedět na kraji. abych mohla kdykoliv odejít (ani nechci odejít, jen ten pocit)
takže tomu se říká agorafobie? to jsem netušila ani.
já chodím k psychiatričce abych překonala depresi, a ted i tu partnerskou depresi...