Já mám zkušeností několik. Když jsem byla objednaná na vyšetření před operací na zbavení dioptrií, měla jsem přijít v devět ráno. Byla jsem tam včas a celý den jsem sledovala, jak přicházely a šly přede mnou samé paní Johnson, Brown, Neumann... Postěžovala jsem si na to, když jsem přišla na řadu v půl páté odpoledne. Odpověděli mi, že paní byly platící. Ale já přece taky. To je vlastně pravda... tak se vám omlouváme. Pak se to už neopakovalo a operace i všechny kontroly potom byly skvělé.
Za čas jsem tam vezla dědu. Jeli jsme do jiného patra, šel tam s rozpadem sítnice. Je vozíčkář. Nejdřív řekli, že po domě nesmí jezdit ve svém vozíku. Musí si přestoupit na jejich. Jejich vozík hledali víc než hodinu. Tu dobu jsme stáli ve velkých mrazech před domem. Pak ho našli, ale neměl nafouknutá kolečka. Prý to nevadí. Přenesli jsme ho na jejich vozík, ale bez nafouknutých koleček to neujede ani metr.... a zase jsme čekali, jestli najdou někoho, kdo je příjde nafouknout. Ač jsme vyjeli s dvouhodinovým předstihem, do čekárny jsme se dostali pozdě. Sestra nás sprdla. na vyšetření jsme čekali další 4 hodiny. Během nich každá sestra řvala, co je to za krám (vozík), který blokuje chodbu. Snaha dostat dědu na záchod nebo mu zajistit pití nám vynesla odezvu opravdu jako od bachařů. Podotýkám, že dědovi je 90 let, nemohl se během 6 hodin napít ani jet na záchod. Řvaly na něj jako na fakana. Bylo mi z toho zle. Šla jsem pak za nějakou vedoucí, abych tohle s ní probrala. Dozvěděla jsem se, že v přízemí jsou pacienti, kteří si vše platí sami, proto mají nadstandart. Co je hrazeno pojišťovnou, řeší se v patrech... a tam je přece přirozené, že to vypadá takhle. Takže asi odborníci přes oči, ale dost závadné přes kulturu chování. Děda tenkrát odjížděl domů s tím, že je vlastně rád, že nemusí vycházet z domu mezi lidi, a smířený s tím, že ztrátu zraku už ani řešit nebude.