Nechci nikoho ranit, fakt ne... Ale napadlo vás některé, co jste zažili, zažíváte nevěru svého protějšku, zkusili jste se aspoň trochu vcítit do jeho situace? Jeden čas tady hodně běžely diskuze o tom, jak nemáte po porodu chuť na sex a jak je to s tím vaším chlapem hrozný atd. Některé dámy své manžely nazývali velice jadrnými výrazy, až jsem nestačila valit oči.
Připadá mi smutné, kolik je tu žen, které po porodu vnímají jenom sebe, svoje hormony a své dítě.
Proč ke svým mužum přistupujete jako k obtěžujícímu hmyzu, který narušuje vaše krásné souznění s miminkem? Připadá mi, že vaši muži jsou od narození dětí pro vás jenom oslíčku otřes se, dej prachy a zase honem zapadni do kouta.
A pak se strašně divíte, že se zamiluje do někoho, kdo ho obdivuje, pro koho je zase mužem, kdo ho potřebuje a komu není na obtíž.
Jak dlouho by jste vydrželi vy se nezamilovat, kdyby jste přes den poslouchali "ukliď, dojdi, přines" a večer "dej mi pokoj"?