Tak mi to nedá, když už jsem zabrousila do této diskuse, a navážu na zmíněné úvahy ze svého pohledu

"1. Jsme naprostí ateisté a náboženské prvky. které se ve výuce objevují, mi moc blízké nejsou. Doma opravdu neslavíme Svatáho Martina, Masopust apod. Ani na výskyt skřítků nevěříme, což je třeba ve waldorfské MŠ hodně zastoupeno."

Tam je otázka, zda je člověk ateistou "zarytým", z přesvědčení, nebo spíše ateistou "z nouze" - tzn. jen se ve svém životě nesetkal s vírou, která by jej oslovila a neznechutila.
Ten, komu by řekněme náboženské prvky ve waldorfské škole hýbaly žlučí, nechť své dítě na tento typ školy radši vůbec nedává a "nekazí" školu těm, co to mají rádi.
Naopak pokud aspoň trochu věříme na věci mezi nebem a zemí i na to, že dětská duše je tak trochu v říši pohádek, pak s otevřeným přístupem můžeme přijít na to, že ty slavnosti - trochu křesťanské, trochu pohanské - a koneckonců i ti skřítkové jsou vlastně báječným obohacením našeho života...
Posledním stupněm je pak stav, kdy si to všecko "waldorfské" zamilujeme natolik, že se nad tím už ani nepozastavujeme, naopak nám připadne divné, jak jsme mohli tuto stránku života přehlížet ;-).


"2. Hodně jsem se setkala s názorem, že je WŠ vhodná jako mezistupeň pro žáky na učilištích, kteří se jednou budou živit rukama. To, pokud by byla pravda, mi také není sympatické."

Myslím, že podobné škatulkování waldorfským školám neprospívá (podobně názory, že tento typ škol je vhodný pro slabší, hyperaktivní, méně nadané atd... děti). Asi pramení z toho, že tyto školy se o takovéto děti dokážou lépe "postarat" než školy tradiční (nechci ani zde paušalizovat).
Naopak pokud někde čtu, že někdo přeřadí dítě z waldorfské školy na normální kvůli tomu, že je studijní typ / nadané či jinak vynikající, pak vnímám chybu právě spíš na straně rodičů - buď nevěnovali výběru školy náležitou pozornost a podlehli jen nějakým vnějškovým lákadlům, která nejsou v souladu s jejich skutečnými očekáváními a požadavky na školu, nebo podcenili svoji ambicóznost a nepřiznali si, že jim vlastně soutěživý a konkurenční styl vzdělávání na tradiční škole vyhovuje.

Co já osobně cením na waldorfské pedagogice je snaha naučit děti vnímat společnost jako celek, neodděleně, ve všech vrstvách a bohatosti, tak jako je např. krásná příroda a svět - jinými slovy, že v jedné třídě vedle sebe mohou sedět "superchytrolín", "hyperaktiv", "nenápadná myška", budoucí učeň i profesor s pěti tituly (- označení dětí berte s rezervou, chtěla jsem naznačit tu šíři). A co víc - že se budou respektovat, mít se rádi, znát odlišnosti svého zázemí a já nevím co ještě...



"3. Když na běžné základce chytnete špatnou učitelku, není to zas až takový problém, jako na WŠ, kde jeden učitel vyučuje všechny předměty po dobu devíti let. Idea může býti skvělá, ale jsme jen lidé a kdo mi zaručí, že zrovna ten jediný vyučující, není průměrným, či podprůměrným, ve srovnání s jinými?"

Vracím se k tomu, co jsem psala už jinde. Úplně nejdůležitější na učiteli (jakékoli školy!) je, aby byl především osobnost, která dokáže s dětmi (a jejich rodiči) navázat vztah a rozvíjet jej. Kdo úplně nejvíc dětem předává vlastním příkladem a také láskou - k těm dětem i k předávaným vědomostem, dovednostem, schopnostem, kompetencím...
Pokud učiteli na dětech záleží a je otevřený komunikaci a spolupráci s rodiči (ale také zároveň pokud rodiče nejsou sebestředně zahledění jen do kvalit svého dítěte a dokáží spolupracovat s učitelem), pak může učit v podstatě kdokoli. Nevím totiž, co je zde kritériem oné "průměrnosti" či "podprůměrnosti" - kvalifikace? charakterové vady?
Jo, a jsme jen lidé - to je na tom právě to hezké .


"4. O úspěšnosti waldorfských žáků při zkouškách na běžné SŠ toho také moc nevím a už vůbec nic netuším o tom, jak si na těchto školách vedou."

Něco o tom vím v tom smyslu, že se zpravidla všichni dostanou na zvolené školy. Jsou tam i ty učňáky či možná méně ceněné výtvarné obory a řemesla, ale ve velké míře i prestižní gymnázia.
O tom, jak si na těchto školách vedou, už moc přehled nemám. Pravda je, že někteří jsou zaskočeni stylem výuky, zkoušení, vztahů apod., ale toto vnímám spíš jako "obžalobu" tradičních středních škol, nikoli jako zásadní chybu waldorfu jako takového. Opět to hodně souvisí s tím, jakou školu a životní styl vnímají rodiče pro své dítě jako ideál...